Velikonoční Lužice – Societas Amicuum Liberec (SAL), z.s.

16. dubna 2017 byla velikonoční neděle, jako každoročně jediný den v roce, kdy se u našich přátel Lužických Srbů koná ojedinělá podívaná zvaná „jízdy křižáků“. Dá se říci, že v Horní Lužici to jsou úplně jiné Velikonoce. V Čechách koledy, malovaná vajíčka, pletení pomlázky, velikonoční výprask děvčat a žen zaručující jejich celoroční svěžest, nejrozšířenější tuzemské velikonoční tradice. Ale kousek od hranic našich německých sousedů, v okolí Budyšína, je tomu zcela jinak. Kromě malování kraslic je vše v rodinách Lužických Srbů odlišné. Tedy více než dobrý důvod vydat se s příznivci našeho spolku vše poznat na vlastní oči. Zájem byl tentokrát tak obrovský, dokonce jsme museli pozdější přihlášky odmítat. A tak o velikonoční neděli ráno se vydal z Liberce autobus pana Drbohlava obsazený až do posledního místečka s posádkou plnou očekávání nových zážitků do Horní Lužice; kde v okolí Budyšína se na neobvyklé putování vydává devět různých procesí téměř dvou tisícovek Lužických Srbů, jezdců na koních oblečených v černých oblecích, s dlouhými svrchníky a vysokými cylindry na hlavách. Slavnostní ráz jejich procesí podtrhují vyhřebelcovaní koně ve svátečních postrojích, s bohatě zdobenými hřívami a vyšívanými stuhami na oháňkách.

Staletí předávaná tradice křižáckých jízd má kořeny ještě v předkřesťanských dobách, kdy se věřilo, že pokud jezdci třikrát obkrouží pole a louky, zajistí jim ochranu před zlými silami a zejména hojnou úrodu. Tento zvyk v pozdějších dobách s příchodem křesťanství byl spojen se zvěstováním zprávy o zmrtvýchvstání Ježíše Krista o velikonoční neděli. Byl udržován zejména na územích osídlených katolickými Lužickými Srby, západoslovanským národem, který společně s dalším Polabskými Slovany se usídlil na území dnešního Německa podél řeky Labe až k Baltskému moři před více než 1000 lety.

V současnosti jde již jen o malý slovanský ostrov v Horní a Dolní Lužici, dnes součásti německých spolkových zemí Sasko a Braniborsko. K nejmenšímu slovanskému národu se dnes hlásí okolo 70 000 Lužických Srbů. Jejich kultura se uchovává zejména předáváním tradic a zvyků z generace na generaci; více než třicet lužickosrbských lidových zvyků je zapsáno na seznamu kulturního nehmotného dědictví UNESCO.

Velikonoční jízdy jsou unikátní tradicí. Tento zvyk působící jako oslava katolictví, je přitom starou pohanskou slavností. Lužickým Srbům se ji podařilo uchovat i přes všechny tlaky, kterým museli v dějinách čelit (reformace, nacismus či nepřízeň komunistického režimu). Za NDR byla tradice procesí přerušena, opět se rozvíjí od 90. let 20. století. Těší se velkému zájmu turistů nejen z Německa, ale i okolních států. K nejnavštěvovanějším patří procesí v Budyšíně, kam míří nejvíce návštěvníků. Tato jízda ale nepatří k největším. Účastní se jí okolo 100 svátečních jezdců.

My jsme se vydali nejdříve do Panschwitz Kuckau – vesničky mezi Budyšínem a Kamenzem, jejímž středobodem je klášter řádu cisterciánek Marienstern. Po ukončení ranních bohoslužeb jsme si prohlédli velmi rozsáhlý areál kláštera, interiér kostela i klenotnice, klášterní zahradu i přilehlý park. Před polednem se ještě před několika okamžiky pusté nádvoří kláštera začalo zaplňovat davy návštěvníků, kterých nakonec – včetně nás – bylo několik tisícovek z různých koutů Evropy. Po poledni začal sílit zpěv chorálů přibližujícího se procesí, až nakonec do nádvoří ve dvojstupech vjelo okolo stovky jezdců. Myslím, že každému, kdo tuto událost vidí poprvé, se zatají dech a svou pozornost soustředí jen na jezdce, koně a nádherné mužské hlasy zpívající střídavě německé a srbské duchovní chorály, které se v historických zdech kláštera majestátně rozléhají.

Ještě více působivý byl další průvod jezdců objíždějících vesnice v okolí obce Ralbic. Tam nás zavedla členka našeho spolku paní Monika Cyžová, která se k nám po návštěvě kláštera v Mariensternu přidala. Díky tomu, že je sama Lužická Srbka a znalá místních poměrů, umožnila nám úžasný zážitek, o němž bychom asi jinak ani nevěděli. Mysleli jsme si, že dojem z kláštera v Mariensternu nemůže být překonán, ale křižácké jízdy v Ralbic se účastnilo více než 600 jezdců! Zážitek, na který se nezapomíná. Jezdci se nejdříve shromáždili v kostele při bohoslužbě, při které zpívali opět náboženské písně v němčině i srbštině, poté nasedli na koně, převzali korouhve a kříže, přijali požehnání, třikrát objeli kostel a vesnici a opět vyrazili se za zpěvu písní do jejího okolí. Odpoledne se do Ralbic vrátili na krátkou mši se zpěvy a znovu třikrát sbor 600 zpívajících jezdců objel kostel a hřbitov, za zvuku kostelních zvonů byla poté jízda ukončena. Být tomu všemu přítomni byl skutečně nevšední s málo čím srovnatelný zážitek.

Mimořádný byl i dojem z místního hřbitova, kde jsou všechny upravené hroby úplně stejné v duchu zásady, že před bohem jsme si všichni rovni. Úplně poslední zastávkou byla krátká návštěva bývalého biskupského dvora, dnes sloužícího také jako katolické ubytovací a vzdělávací zařízení BENNOHAUS.

Milá paní Monika mluví velmi dobře česky, a tak jsme se mohli dozvědět od osoby nejpovolanější i o dalších lužických velikonočních zvycích (koulení vajíček, zdobení studní, pečení velikonočního moučníku i velikonoční vodě,…).

Naopak ona sama měla možnost se poprvé seznámit s naším, zejména pány velmi oblíbeným velikonočním zvykem – a to s pomlázkou. Když se na ni jeden náš „koledník“ s pomlázkou hnal, úžas v jejích očích byl nelíčený. Ale bylo to jen symbolické a vše skončilo s úsměvem. A v posledním menším procesí, které jsme potkali cestou zpět k Budyšínu, jsme viděli dalšího člena našeho spolku – manžela paní Moniky, pana Bjarnata Cyže a jejich syna. Procesí se totiž mohou účastnit jen muži, otcové se syny od 14 let. Nováčky poznáte podle zelených věnečků na fraku, kdo již jede svou 25 jízdu, má věneček stříbrný, kdo 50., má zlatý. My dokonce viděli jezdce s věnečkem zlato stříbrným – což značilo, že jel svou již 60. jízdu!! A tedy jeho věk se jistě již blížil k osmdesátce, na koni však seděl zpříma a hrdě, stejně jako jeho kolegové.

Výlet byl opravdu nevšedním zážitkem, i přes skutečně aprílové počasí – modré nebe střídal déšť, kroupy, vichr, i se zablesklo a zahřmělo. Nakonec jsme se však vraceli se sluncem na obzoru i v duši. Velké díky patří i manželů Cyžovým za pomoc při organizaci a skvělý výběr těch nejlepších pozorovacích míst!

A příští rok si tuto nádherou podívanou určitě opět nenecháme ujít!