Poznej svého souseda II – Horní Lužice (Kromlau, Bad Muskau)

V pátek 12. května 2017 jsme s příznivci našeho spolku navázali druhým pokračováním poznávání našich sousedů v Euroregionu Nisa. Vyrazili jsme zatím na naši nejvzdálenější výpravu – sice stále do Horní Lužice, ale do míst, která jsou již blízko pomyslné hranice mezi Saskem a Braniborskem, tím tedy i zároveň Horní a Dolní Lužicí – do kouzelných parků a zámků v Kromlau a Bad Muskau. Konečně nám počasí ukázalo svou vlídnou tvář a celý den zalitý sluncem spíše připomínal léto, a to nám rozhodně nevadilo.

První zastávkou, kde jsme strávili celé dopoledne, byl rozlehlý park v Kromlau nacházející se na rozhraní Polska a Německa, spolkových zemí Saska a Braniborska, v obci Jablonc (Gablenz), části Kromola (Kromlau), asi 40 km od Zhořelce (Görlitz). Aby té dvojakosti nebylo málo, tak ač v Sasku, zároveň jsme se nacházeli na slovanském území, nejvýchodnější výspě Lužických Srbů.

Největší atrakcí parku je Ďábelský most. Nebyl postaven ve středověku, jak by se mohlo podle jeho vzhledu zdát, ale téměř „nedávno“, zhruba před 150 lety. To mu však nic neubírá na kráse a zejména lehkosti, se kterou se klene nad vodami jezírka v místním vyhlášeném krajinném parku Kromlauer Park.

Nese jméno podle jezírka (Rakotzsee), nad kterým byl vystavěn jako most zvaný Rakotzbrücke. Jako stavební materiál posloužily čedičové sloupy nalámané, pečlivě očíslované a přepravené ze Saského a Českého Švýcarska.

Rozpětí mostu je 35 metrů a spojuje protilehlé břehy jezera. S přípravou stavby bylo započato v roce 1860, stavba samotná trvala deset let, další roky byl most skryt za hradbou zpevňujícího lešení. Nezahrnuje jen most, ale také uměle vybudovaný ostrůvek, čedičové varhany a další útvary; na svou dobu byl finančně nákladný, cena byla padesát tisíc tolarů, stál i život místního truhláře, který po otevření mostu ukončil skokem z něj svůj život. Definitivně byl zpřístupněn veřejnosti až v roce 1879. Dnes vstup na „ďáblovo dílo“ není povolen, ale to rozhodně nikomu nevadí. Nejpůsobivější pohled na něj je z břehů jezírka. Žádný turista neodolá pořízení „kruhového snímku“ mostu s jeho dokonalým odrazem na hladině.

Park i most nechal vybudovat Friedrich Herrmann Rötschke, majitel panství; velmi úspěšný muž a zdatný obchodník; jeho zisky plynuly z rychle se rozvíjející povrchové těžby uhlí na jeho pozemcích.

Kdo ví, proč v jiné části svého panství, snad pod dojmem novoromantismu 19. století, nebo z filantropie, začal na 200 hektarech budovat rozlehlý krajinný park. Kromě rozsáhlých úprav a výsadby tisíců stromů (zejména červených buků, dubů, topolů, javorů, liliovníků…) jej osadil, kromě Ďábelského mostu, ještě dalšími různými pseudohistorickými artefakty, vytvořenými převážně z čediče.

Procházka parkem je příjemná v každém ročním období, nejvíce na jaře lákají stovky kvetoucích rododendronů a azalek, těžko se však strefíte do termínu, kde několika set metrové valy porostlé těmito dřevinami kvetou zároveň. Park byl vždy volně přístupný, a je tomu tak dodnes. Je protkán upravenými cestami pro turisty i cyklisty. O víkendech se můžete svézt i vláčky úzkokolejky z Bílé Vody (Weisswasser), která má konečnou stanice na okraji parku. Nedaleko malého nádraží v malém zámečku jsme také navštívili infocentrum.

Po II. světové válce byl park částečně znehodnocen, na krátkou dobu dokonce byla obnovena těžba uhlí, část porostů vykácena a také mnoho uměleckých děl (zejména soch) zmizelo nebo bylo poničeno. Naštěstí toto období netrvalo dlouho. Od poloviny 60. let je parku věnována trvalá péče, aby mohl být zachován i následujícím generacím. A že se toto úsilí daří, jsme měli možnost posoudit i my.

Po poledni jsme se přesunuli do jen několik kilometrů vzdáleného lázeňského městečka Bad Muskau, kde jsme strávili druhou polovinu dne. Hlavním naším cílem byl rozlehlý krajinný park z jedné třetiny na německém, ze dvou třetin na polském území. Hranici mezi Saskem a Polskem tvoří řeka Nisa, vznikla až v roce 1945.

Bad Muskau (Mužakov) byl založen ve 13. století na místě pravěkého slovanského hradiště. V 15. století jej koupili Bieberštejnové, roku 1551 vymřeli po meči, panství získal český král a německý císař Ferdinand I. Muskau patřilo k hornolužickému markrabství, bylo součástí Koruny české do roku 1635, kdy bylo s Horní i Dolní Lužicí předáno saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu I. a stalo se součástí Saského kurfiřtství. 2. dubna 1766 téměř celé město vyhořelo.

Nejvýznamnější osobou, která se zasloužila o vznik parku a světovou proslulost místa, je hrabě Hermann von Pückler-Muskau (1785 – 1871). Místní park vybudoval v letech 1815 až 1844, po své návštěvě Anglie přebudoval původní francouzskou zahradu na anglický park. Vykoupil sousední pozemky, vybudoval jezero okolo zámku. V roce 1819 zahájil přestavbu. V roce 1845 panství kvůli dluhům pramenícím zejména z jeho nákladného způsobu života prodal. Získal jej Friedrich von Oranien-Nassau. Po II. světové válce park postupně chátral, obnova byla zahájena až v 90. letech 20. století, dokončena v roce 2003.

Představu o rozlehlosti parku získáte až ve chvíli, kdy se ho snažíte projít. Celková rozloha je 830 ha, délka všech cest 50 km. Pěšky jej projít, nesplnitelný úkol. Zato na kole je to „hračka“, je možné si zapůjčit.

Další možnost jak si udělat přehled o velikosti, je výstup na 35 metrů vysoký ochoz věže zámku stojícího v německé části parku. Tuto variantu zvolili téměř všichni účastníci naší výpravy. Zámek, jehož přestavbu Pückler uskutečnil, byl v roce 1945 německou armádou vypálen. Z krásné stavby zbyly pouze obvodové zdi.

Když se dnes na zářící novorenesanční budovu podíváte, těžko uvěříte, že zde ještě před 20 lety stály jen ruiny. Obnova trvala 18 let. V zámku se nachází stálá velmi originální výstava „Pückler!“; věnovaná zakladateli parku, zahradnímu géniovi, ale také cestovateli, spisovateli, neortodoxnímu milovníkovi života a žen.

Z dnešního pohledu by Pückler byl ideálním objektem zájmu bulváru. Jeho zásadou bylo, že ho nezajímá, co o něm lidé říkají, ale hlavně, že se o něm mluví. Mezi jeho milenkami byly zejména umělkyně. Když si z jedné ze svých cest přivezl z Káhiry dvanáctiletou otrokyni, neváhal podpořit fámy, že i ona byla jeho metresou.

Ve starém zámku sousedícím s novým jsme opět navštívili infocentra, škoda jen, že ani v Kromlau, ani zde, jsme nenalezli žádné materiály, které by byly v českém jazyce. Také jsme byli trochu zklamáni, že nebyla možnost si prohlédnout v zámeckém skleníku ananasy, které Pückler přivezl ze svých cest jako jeden z prvních v Evropě a úspěšně je pěstoval. Veřejnosti nejsou přístupné.

Po občerstvení v místní vynikající cukrárně na náměstí jsme se ještě prošli po polské části parku podél břehu Nisy a příjemně unaveni zážitky ( i řádným soustem kilometrů) jsme se v podvečer opět zdárně vrátili do Liberce.