Čas neúprosně letí, nedávno jsme bilancovali ne příliš veselý rok 2020. Aniž bychom se mohli v uplynulém čtvrt roce vídat, jsme již na prahu svátků jara, Velikonoc. Ale pro naprostou většinu členů spolku, i jeho příznivců, se od roku 2016 Velikonoce dělily na české a lužické. Když se řekne Velikonoce v Lužici, tak si všichni vybavíme Velikonoční neděli a křižácké jízdy. Kdyby se „svět nezastavil“ v březnu loňského roku, vyjížděli bychom i o letošní Velikonoční neděli do Horní Lužice za zážitkem, který většině příchozích, kteří jej zažijí poprvé, učaruje a vzbuzuje v nich přání se vracet a opět, a znovu, nepřenositelnou atmosféru zažívat. A protože ani v loňském roce, ani tom letošním, se do Lužice vydat nemůžeme, pojďme si trochu zavzpomínat na jediný den v roce, kdy křižácké jízdy putují malebnou krajinou Horní Lužice. V loňském roce se vůbec poprvé v historii křižácké jízdy nekonaly vůbec. Letos, po velkém napětí a nejistotě, se nakonec jízdy uskuteční, ale ve velmi pozměněné podobě, za přísných hygienických opatření, bez diváků, v pozměněných trasách, bez zastavování v lužickosrbských vesnicích, určitě i v menším počtu jezdců, ale rozhodující je, že se budou konat!
Ale my vás zveme, alespoň touto cestou, na dříve tradiční Velikonoční neděli, kdy se na působivé putování vydává devět různých procesí téměř dvou tisícovek Lužických Srbů, jezdců na koních oblečených v černých oblecích, s dlouhými svrchníky a vysokými cylindry na hlavách. Slavnostní ráz procesí podtrhují vyhřebelcovaní koně ve svátečních postrojích, s bohatě zdobenými hřívami a vyšívanými stuhami na oháňkách.
Staletí předávaná tradice křižáckých jízd má kořeny ještě v předkřesťanských dobách, kdy se věřilo, že pokud jezdci třikrát obkrouží pole a louky, zajistí jim ochranu před zlými silami a zejména hojnou úrodu. Tento zvyk v pozdějších dobách s příchodem křesťanství byl spojen se zvěstováním zprávy o zmrtvýchvstání Ježíše Krista o Velikonoční neděli. Byl udržován zejména na územích osídlených katolickými Lužickými Srby, západoslovanským národem, který společně s dalším Polabskými Slovany se usídlil na území dnešního Německa podél řeky Labe až k Baltskému moři před více než 1000 lety.
Velikonoční jízdy jsou unikátní tradicí. Tento zvyk působící jako oslava katolictví přitom má kořeny v pohanských slavnostech. Lužickým Srbům se ji podařilo uchovat i přes všechny tlaky, kterým museli v dějinách čelit (reformace, nacismus či nepřízeň komunistického režimu). Za NDR byla tradice procesí přerušena, opět se rozvíjí od 90. letech 20. století. K nejnavštěvovanějším patří procesí v Budyšíně, kam míří nejvíce návštěvníků. Tato jízda ale nepatří k největším. Účastní se jí okolo 100 svátečních jezdců.
Nejpůsobivější je průvod jezdců objíždějících vesnice v okolí obce Ralbice, kterou jsme se spolkem navštívili již třikrát. V roce 2017 se jí účastnilo více než 600 jezdců. Zážitek, na který se dlouho nezapomíná. Jezdci se nejdříve shromáždili v kostele při bohoslužbě, při které zpívali náboženské písně v němčině i srbštině, poté nasedli na koně, převzali korouhve a kříž, přijali požehnání, třikrát objeli kostel a vesnici a vydali se za zpěvu písní do okolních obcí….
O tom, jaké to bude letos, určitě přineseme také zprávy. Ale díky naší skvělé kolegyni, paní Vedralové, si alespoň na chvilku můžeme připomenout, jaké to bylo v roce 2018, kdy jsme navštívili Löbau a velikonoční jízdy v Pančicích Kukově a Ralbicích. Věřme, že se v roce 2022 budeme moci opět do Horní Lužici vydat, protože bez lužickosrbských Velikonoc nejsou již několik let naše Velikonoce úplné!!!
Pokojné a požehnané Velikonoce, přátelé!