Poznej svého souseda V – Dolní Slezsko (Boleslawiec, Grodziec)

V pátek 27. října 2017 – jsme se letos naposledy vydali s našimi spolkovými příznivci za poznáváním našich sousedů v rámci cyklu „Poznej svého souseda“ do polského Boleslawce. A opět jsme se vydali do míst, která po několik staletí patřila do zemí Koruny české.

Město ležící v jihozápadní části Polska je známo jako jedno z nejkrásnějších měst Dolního Slezska. Je situováno mezi řekami Bóbr a Kwisa. Počátky města sahají do středověku, město bylo založeno již v roce 1251. Rozvoj města v následujících stoletích byl dán především privilegiem vaření piva. Řemeslo a obchod byly v následujících desetiletích významnými zdroji příjmů města.

Mezi nejvýznamnější výhody města patří výhodná poloha na historických obchodních trasách i současných dopravních tepnách od Wroclawi k Drážďanům, od Baltského moře k jižní Evropě. K nejatraktivnějším místům patří staré Tržní náměstí s gotickými, renesančními a barokními činžovními domy s pestrými fasádami. Radnice s výraznou věží a překrásnými portály pochází z 16.století. Z historického hlediska je stejně cenný i Chrám Nanebevzetí panny Marie a svatého Mikuláše s barokním oltářem z roku 1725, historickou křtitelnici či kazatelnou ze 17. století. Neoddělitelnou součástí Boleslawce jsou zrenovované části hradeb, zajímavě promíchané s novějšími budovami, podél nichž vede tradiční výletní cesta. Za zmínku stojí také velká neogotická budova Okresního soudu, neoklasicistní Městské divadlo či pomník maršála Kutuzova, který zde zemřel.

Boleslawiec je vyhlášený svou keramikou v Polsku i v zahraničí. Hojné sbírky zdejší keramiky můžete vidět v Muzeu hrnčířství, jediné instituci tohoto typu v Polsku a jedné z mála v Evropě. Současný Boleslawiec je dynamicky se vyvíjející město s asi 43.000 obyvatel, z průmyslových oborů dominuje výroba keramiky, farmacie, textilní průmysl.

První zmínky jsou ze středověku – charta města z roku 1251. Během bouřlivého 13. století se Bolesławec patřil řadě slezských knížat. V roce 1368 město i s okolními pozemky zdědil Karel IV., tím se Bolesławiec začlenil do zemí Koruny České. Bohatnutí města se však v 15. století zbrzdilo, zejména díky obléhaní husitskou armádou v roce 1429, o čtyřicet let později v roce 1462 Boleslawiec zaplavila ničivá povodeň z řeky Bóbr. Od středověku však rostla přítomnost německých osadníků ve městě, brzy převýšila městskou slovanskou populaci.

Během stejného období vzrostla reputace města jako hrnčířského centra. Kvůli bohatým zdrojům jílu v okolí Bolesławce město lákalo výrobce keramiky k založení obchodu ve městě, příliv hrnčířů byl tak velký, že v roce 1511 vytvořili keramici ve městě obchodní gildu (cech), aby chránili své řemeslo.

Během reformace se Bolesławiec (tehdy již známý pod jeho německým názvem Bunzlau) stal spojencem protestantů a odmítl katolickou víru. Během 15. století město rychle expandovalo díky obchodu, z této renesanční éry pocházejí nejvýznamnější architektonické památky v historickém centru. Také v této době rozvoje bylo v celém městě vybudováno vodovodní a kanalizační potrubí, Bunzlau se stalo důležitou obchodní zastávkou na obchodní cestě Via Regia. Městské bohatství se však během třicetileté války ztenčilo, švédské jednotky v roce 1642 vyplenily a zničily většinu města. Během první slezské války v roce 1742 připojilo Prusko Dolní Slezsko (a tím Bunzlau) ke svému území. Tímto krokem se naše několik staletí společná historie rozdělila. Během 18. století bylo centrum města znovu rekonstruováno a vzniklo mnoho nových výstavních památek. Industrializace v 19. století přivedla do Bunzlau železnici, výrazně rozšiřující se město zbouralo z velké části původní městské hradby ve prospěch okružní silnice kolem Starého Města.

Po skončení druhé světové války v roce 1945 byl Bolesławiec (již opět pod bývalým polským názvem) nucen znovu vystavět více než polovinu své infrastruktury kvůli rozsáhlým škodám způsobeným válkou. Město v rámci poválečných změn a posunu polsko-německé hranice bylo připojeno k Polsku, německá populace byla vyhnaná, nahrazena polskými osadníky z východu. Navzdory ztrátě německého obyvatelstva z města však keramický průmysl nezmizel, jen se změnilo jeho zaměření dle potřeb komunistického režimu. Během padesátých a šedesátých let zaznamenal Bolesławiec obrovský populační boom a významně se rozšířil, ale nejcennější historické jádro zůstalo zachováno, počátkem století 21. skvěle zrekonstruováno.

Za městský architektonický poklad je považován také 450 metrů dlouhý železniční viadukt s 35 oblouky z kamenných kvádrů považovaný za jednu z nejvýznamnějších technických památek nejen v Polsku, ale i střední Evropě.

Po příjezdu do města jsem nejdříve navštívili jednu z několika boleslawských keramiček – Boleslawskou manufakturu a její „živé muzeum“. Během exkurze jsme měli možnost si do detailu prohlédnout celou technologii výroby keramiky – od zpracování keramické hlíny až po finální produkt. Skoro všichni jsme si v závěru prohlídky řekli, že na to, jak je výroba pracná a kolikrát dělníci musí vzít výrobek do ruky (15-17 operací), než je hotový, keramika není tak drahá, jak se nám na první pohled v podnikové prodejně zdálo. Zejména jsme obdivovali preciznost a nekonečnou trpělivost dekoratérek.

Po prohlídce manufaktury jsme vyrazili na prohlídku historického centra, nevynechali jsme ani historické náměstí, ani radnici – včetně nahlédnutí do žaláře, kam bývali uvrhováni zejména opilci (bez rozdílu stavu), pak jsme pokračovali po historické okružní cestě po nejvýznamnějších městských památkách. Podařilo se nám též navštívit i nádherný sál (auditórium) neogotické budovy bývalého gymnázia. Není běžně přístupný, ale předseda soudu se nad bývalými „sousedy“ slitoval a návštěvu nám umožnil, stálo to za to! Exkurzi města jsme ukončili u železničního viaduktu, pak již následoval přejezd na nedaleký hrad Grodziec, nejstarší šlechtické muzeum v Evropě.

Velkolepost hradu Grodziec, jednoho z nejromantičtějších goticko-renesančních sídel ve Slezsku, se stala i jeho prokletím. Staletí vábil nové útočníky, místní jej rozebírali na stavby svých domů; přesto se stal prvním muzejním šlechtickým sídlem v Evropě, které si můžeme prohlížet dodnes. Patří k nejrozsáhlejším hradním objektům Polska, goticko-renesanční hrad (německy Gröditzburg, česky Hradec), se nachází mezi městy Boleslawiec a Legnica.

První zmínka o osadě pochází z roku 1155, je uváděna v bule papeže Hadriana IV.. Prvním majitelem panství byl kníže Boleslav I. Vysoký, který začal s výstavbou obranného hradiště v roce 1159. Sídlo prošlo sedmi významnými stavebními přeměnami. Současná rozloha kopíruje stav ze 16. a 17. století, kdy byla vybudována poslední část opevnění. Je úctyhodná, téměř 4 hektary. Původní dřevěná obranná tvrz byla k tomuto poslání předurčena díky své poloze. Tím spíše, že v minulosti čedičový kopec nebyl zalesněn (na rozdíl ode dneška) a poskytoval skvělý rozhled.

Přesto hrad dobyli, poničili a vypálili husité. Proto legnický kníže Frederick I., majitel panství, v roce 1474 začal výstavbu kamenného hradu s mnoha obrannými prvky (věžemi, hradbami, bastiony). Stavbu budoval 15 let, dalších 20 let pokračoval jeho syn. Ani tato opatření nezajistila hradu nedobytnost.

Během třicetileté války v roce 1633 podlehl útoku Valdštejnova vojska. Přispěla k tomu i zrada Mety, milenky velitele posádky hradu; v noci spustila z hradeb žebříky a pomohla nepříteli. Celá posádka byla pobita, velitel, když pochopil Metinu zradu, skočil z věže; Metu mučili, aby vyzradila, kde je ukryt poklad legnických knížat. Vyzradila a byla svržena z věže. Dodnes se jí říká Věž zrady. Hrad byl pobořen a vypálen. Za dalších 9 let hrad dobyla i švédská vojska.

V roce 1800 předposledními úpravami byla část hradu zpřístupněna veřejnosti a stala se tak prvním muzejním šlechtickým objektem v Evropě. Seznam majitelů je velmi dlouhý, posledními byli německý průmyslník Willibald von Dirksen a jeho syn. Grodziec vlastnili v letech 1899 – 1945; přestavěli ho v romantickém historizujícím stylu architekta Bodo Ebhardta (zámek Czocha). V této podobě si lze Grodziec prohlédnout i dnes. Syn Willibalda von Dirksena byl v diplomatických službách III. říše a blízkým přítelem Hitlera, takže asi nepřekvapí, že po válce byl jeho majetek i hrad zkonfiskován, připadl polskému státu. Dnes je ve vlastnictví přilehlé obce, koná se zde řada akcí historických rytířských spolků, zejména určených mládeži.

Jak už jsme si v Polsku zvykli, interiéry hradu jsme si celé mohli prohlédnout individuálně, nevynechali jsme nic – od sklepa až po věže a střešní ochozy. Jen kdyby trochu expozice byly uspořádány, ale snad i to se zde v budoucnu naučí (anebo my máme z českých hradů a zámků nastaveny velmi vysoké standarty). Škoda jen, že se na zpáteční cestě hodně rozpršelo, tak snad zase příště nám sluníčko bude přát!