2. poznávací exkurze roku 2018: 16. března 2018 – Jelení Hora, Údolí Bobru, Sedličín

V pátek 16. března, po měsíci, přesně na den, jsme navázali dalším poznávacím výletem na cyklus „Poznej svého souseda“ v pořadí již sedmým pokračováním. Tentokrát jsme zavítali k našim polským sousedům do Dolního Slezska. Byli jsme z našeho únorového putování a nebe jak na Jadranu asi příliš namlsáni, a tak skoro jako již tradičně, se nám počasí opět zkazilo. Při přejezdu Krkonoš nás vítaly závěje sněhu, ale naštěstí po příjezdu do Jelenohorské kotliny se drobné mžení změnilo ve slabé sněžení. Nakonec, vždyť zima končila až za 5 dní, nicméně náladu našich příznivců, kteří autobus obsadili do posledního místa, to jako obvykle, vůbec nezkazilo.

Historie Jelení Hory se odvíjí více než 900 let. Město obklopuje věnec pohoří, nejvýraznější kulisou jsou Krkonoše s dominantou Sněžkou. Hranice mezi Čechy a Dolním Slezskem je po staletí téměř neměnná, události na slezské straně hranice dějiny města ovlivnily daleko významněji. Bohužel, díky zataženému nebi jsme tentokrát z panoramat neviděli ani kopeček.

Město s 80 tisíci obyvateli vzdálené necelých 40 kilometrů od Harrachova podle legendy založil piastovský kníže Boleslav Křivoústý; při jednom z lovů v místních kopcích zastřelil vzrostlého jelena. Když se z vrcholu rozhlížel po okolní hradbě hor, místo mu učarovalo, založil město na jejich úpatí, pojmenoval jej na památku po svém úlovku – Jelenia Góra.

Od nejstarších dob se místní živili řemesly, zejména tkalcovstvím a obchodem. Panovníci udělili městu řadu privilegií, která přispěla k jeho prudkému rozvoji. Zejména se ve světě proslavili jemné lněné tkaniny a sklářské výrobky. Období bohatství několikrát přerušily požáry, povodně, války. Největší pohromou byla ta třicetiletá (1618 – 1648), kdy bylo město zcela zničeno; znovu povstalo a od 19. století je symbolem nejen dynamického průmyslového centra, ale i stále častějším turistickým cílem.

V roce 1945 se území do té doby historicky patřící Prusku, Německému císařství a následně Německé říši, v důsledku poválečných dohod stalo součástí Polska, hranice mezi oběma státy se posunula více na západ, k řece Nise. Mnohé z dochovaných staveb se velmi podobají saským a hornolužickým.

Historické jádro města je turistickým rájem, na poměrně malé ploše je nahuštěno značné množství památek.Památky jsou přístupné celoročně, ty nejvýznamnější v centru propojuje Jelenohorská městská trasa s informačními tabulemi i v češtině, a to jsme velmi ocenili.

Střed města dříve obklopovaly středověké hradby, 36 bašt a městských věží umístěných okolo šachovnicového radničního náměstí; dochoval se z nich malý zlomek; původní půdorys městského jádra je patrný zejména z ptačí perspektivy.

K tomu by při pěkném počasí vybízely hned dvě možnosti, buďto vystoupat na rozhlednu Houbička (Grzybek) na Kopci Křivoústého (zde byl uloven slavný jelen) vzdálenou necelé dva kilometry z centra nebo navštívit Zámeckou věž, jedinou dochovanou část městské brány, která střežila v 19. století vjezd do města. Z ochozu je pěkný pohled nejen na malebné stavby pod vámi, ale také na panorama Krkonoš a Sněžky, jiné než známe z Čech. Ale jak to dopadlo při našem výletu, to uvidíte ve fotodokumentaci našich „lovců fotografií“ – neodradilo některé vůbec nic; a mají náš velký obdiv!

Naproti Zámecké věži stojí jedna z dochovaných bašt, přebudovaná před 300 lety na byty pro významné měšťany. Několik kroků vzdálené Radniční náměstí je lemované krásným podloubím, uprostřed s radnicí spojenou průchodem s dalšími sedmi měšťanskými domy.

V jejím okolí se nachází několik kostelů, z nich jsme rozhodně neopomněli impozantní Kostel Povýšení sv. Kříže, jednu ze zastávek Via Sacry, stavbu se dvěma patry balkonů, kapacitou několika tisíc míst. Vzorem pro jeho stavbu byl kateřinský kostel ve Stockholmu, obklopen je parkem s další zajímavostí, souborem náhrobních kaplí někdejších nejbohatších jelenohorských občanů. Ale navštívili jsme i daleko skromnější kapli sv. Anny, která dnes sídlí v budově jedné z bývalých bašt.

Těšili jsme se na jarní procházku přírodní rezervací Údolí Bobru podél stejnojmenné řeky lemované skalnatými břehy; místo toho sněžilo, ale kouzlu této více než 100 let staré výletní trasy to neubralo. Po necelých třech kilometrech jsme doputovali k našemu dalšímu cíli – turistické výletní restauraci „Perla Zachodu“ (čili česky Perla Západu) – vyfotografovat se pod tímto názvem neopomněl opravdu nikdo. Chata byla postavena na první ze tří přehrad, které byly v meziválečném období na Bobru vybudovány /jako obrana proti ničivým povodním/. Nicméně prostředí bylo moc příjemné, zahřáli jsme se polskými specialitami i pohledy z okna na Modré jezero pod námi a jeho romantické okolí, pokochali jsme se dobovými fotografiemi z dob, kdy výletní hostinec byl otevřen. Po občerstvení nás čekaly ještě další necelé dva kilometry po promenádní cestě podél přehrady a Bobru k poslední naší zastávce – krásné středověké Knížecí věži v Sedličíně, ojedinělé ve střední Evropě a velmi citlivě zrenovované stavbě dokládající, jak žila šlechta v období středověku ještě před tím, než si začala zakládat hrady a budovat zámky.

Když jsme se přiblížili k této šestipodlažní obdélníkové stavbě, mnozí ani netušili jaká vzácnost se věži obklopené polorozpadlými hospodářskými budovami nachází. Fresky připomínající legendu o siru Lancelotovi, Ginevře a rytířích kulatého stolu pocházející ze 14. století byste jinde v pevninské Evropě nenašli, opravdu jsou krásné. Našinec užasne ještě více nad tím, jak málo je tato památka propagována, v jakém stavu je její okolí; a upřímně i nad tím, jak nízké je vstupné (6zlotých). Ale i stavba samotná s dalšími expozicemi nás nadchla, všech 6 pater jsme prozkoumali důkladně od sklepa až po střechu. Neubránili jsme se myšlence, jaké dědictví se asi zachová našim potomkům za dalších sedm set let po našich generacích.

Vzhledem ke stále zhoršujícímu se počasí jsme se ze Sedličína již vydali zpět do Liberce, kam jsme v pořádku dorazili. Sněžení houstlo, ale naštěstí silný vítr a bílá tma dorazily do Krkonoš až následující den.