Poznej svého souseda III – Dolní Slezsko -Polské Krkonoše (Chojnik, Kowary, Karpacz, Sklářská Poreba)

Share Button

 

Další pokračování cyklu našich poznávacích exkurzí k našim sousedům bylo naplánováno na 16. červen 2017. Bohužel jsme však museli z důvodu nenalezení náhrady autobusu v tomto termínu zájezd přesunout až na poprázdninový termín, chtěli jsme také vyjít vstříc i našim příznivcům, kteří se nemohou v pátek uvolnit ze zaměstnání, a tak termín výletu byl stanoven tentokrát na sobotu.

V sobotu 9. září 2017  nás čekalo sluncem zalité ráno (ani jsme netušili, jaké jsme měli štěstí – předešlý i následující víkendy propršely a bylo sychravo) a také nový přepravce – pan Šimon, který zastoupil pana Drbohlava (který až do konce září byl mimo ČR). Účastníků se sešlo okolo 40 a tento výlet se tak zařadil k těm s doposud nejpočetnější účastí, zárpoveň se jej zúčastnil poměrně značný počet našich nových příznivců.

Cíl byl poměrně blízký, po hodině a čtvrt jízdy jsme již byli na na parkovišti v Soběšově (dnes součásti Jelení Hory) a nad námi se tyčil zalesněný vrchol s vykukující věží hradu Chojnik. Cíl vypadal blízko a snadno dosažitelný, nicméně čekala nás téměř hodina pomalého stoupání po pohodlné cestě. Protože téměř všichni zde byli poprvé, netušili, co je vlastně na vrcholu čeká. Chojnik si své tajemství pro příchozí stráží až do posledních metrů přístupové stezky. Malá vyhlídka na hřebeny polských Krkonoš asi půl kilometru pod hradem ale již trochu napověděla, na co se můžeme těšit.

Od 13. století chránil tento jediný nejvýše položený hrad v Krkonoších jejich obyvatele před nevítanými návštěvníky. Hrad Chojnik (německy Kynast) na vrcholu žulového ostrohu ve výšce 627 metrů svou funkci splnil na výbornou, nikdy nebyl dobyt; přestože dnes je zříceninou, je turisty vyhledávanou destinací.

Chojnik je typický představitel hradní dolnoslezské architektury. Hrad byl založen piastovským knížetem Bolkem II. v roce 1364 k ochraně okolního jím kolonizovaného území. Z původně lovecké dřevěné tvrze vybudované o sto let dříve brzy vyrostl kamenný hrad, postupně neprodyšně opevněný. Po smrti knížete Bolka jeho manželka darovala majetek německé šlechtické rodině Schaffgotschů, kteří jej s malou přestávkou měli v držení téměř 600 let; zejména jim sloužil jako správní sídlo panství.

Chojnik zažil největší stavební rozmach v 16. století. K původnímu nevelkému hradnímu paláci bylo přistavěno druhé nádvoří se stájemi, severní baštou, pranýřem, soudní síní, kuchyní, pekárnou, hladomornou, sklepy, zbrojnicí a zásobárnou vody. Konečnou podobu hrad získal v 17. století v průběhu třicetileté války, kdy pro zvýšení jeho obrany byly přistavěny kasematy a další bašty. Všechny hradby získaly i typické renesanční půlobloučkové atiky.

Schaffgotschům byl v roce 1634 hrad zkonfiskován, za údajnou zradu císaře a podporu Albrechta z Valdštejna. Poměrně záhy, v roce 1649, byl opět navrácen. Šlechta však již měla vybudované nové sídlo, Chojnik udržovala jen jako významnou pevnost. Bohužel v roce 1675 hrad zasáhl blesk a celý vyhořel.

Postupně chátral, pro majitele pozbyl významu. V polovině 19. století však díky vlně novoromantismu byl objeven turisty, byly provedeny nutné záchranné práce a vybudována chata pro turisty; od té doby se těší zájmu návštěvníků dodnes. Rozvoj turistiky na Chojniku by nebyl možný bez podpory Schaffgotschů, v jejichž rukách byl až do roku 1945.

Ve 20. století v několika vlnách proběhly další sanační práce a celkem trvaly několik desítek let. Výsledná podoba úprav se opravdu vydařila; o Chojnik se dnes stará rytířský spolek (v Polsku se tyto spolky těší velkému zájmu), v průběhu roku zde pořádají různé akce připomínající rytířská klání a středověká řemesla.

Stálo za to překonat strach z výšek a vystoupat i na nejvyšší místo – ochoz věže. Z výhledů na polské Krkonoše i kouzelnou krajinu pod nimi se opravdu tajil dech. Můj hluboký obdiv mají všichni, kteří se odvážili a vystoupali až nahoru, jak dokazují fotografie – naše námaha byla bohatě odměněna!

Chojnik je také obestřen řadou legend. Nejznámější je o krásné princezně Kunegundě, byla nejen krásná, ale především pyšná a rozmařilá. Když nadešel čas jejích vdavek, dala si podmínku, že její vyvolený musí v brnění objet na koni podél opevnění celý hrad. Žádnému nápadníkovi se to nepovedlo, všichni se zřítili ze strmých skal do rokle a zahynuli. Nakonec jeden rytíř tuto podmínku splnil. O princeznu však zájem neměl, byl šťastně ženatý, chtěl jen ukončit zbytečné ztráty životů. Kunegunda svou porážku neunesla a vrhla se z hradní věže do propasti také. 

Po návratu k autobusu (někteří adrenalinoví turisté si jej ještě zpestřili sestupem po černé značce mezi krkolomnými skalami a spoustou schodů) jsme se přesunuli jenom o několik málo kilometrů dále  – do Parku miniatur Dolního Slezska do Kowar. Myslím, že opět všichni byli příjemně překvapeni, protože asi  propojení modelů památek – ať již historických (paláce, hrady, zámky, radnice, věže, kostely,..) nebo přírodních (Sněžka, přehrady, jezírka, vodopády) s vkusně upravenou zahradou čekal jen málokdo. Chojnik, který jsme si jen před pár hodinami prohlédli in natura,  zde byl jak na dlani, stejně tak zámek Czocha (který jsme navštívili v březnu), dokonce náš Frýdlant nebo Zhořelecká radnice (kam se chystáme před Vánoci). Stejně tak bylo důvtipné vystoupat na „model“ Sněžky a odtud se dalekohledem podívat na tu skutečnou, tyčící se na obzoru.

Po dobré kávě a malém odpočinku jsem se znovu přesunuli o pár kilometrů blíže k masívu Krkonoš (na polské straně se zdvihají přímo z roviny, a tak působí mnohem mohutněji), do největšího zimního střediska – do Karpacze. Horským městem jsme projeli téměř celým (jeho prohlídku si v budoucnu určitě nenecháme ujít) a po náročném stoupání serpentinami nás autobus dovezl až pod krásný horský kostelík Wang, který  pochází až z dalekého Norska.

Původně vikingský kostel stál v norské rybářské obci Wang již od roku 1175. Roku 1841 se její obyvatelé rozhodli, že si postaví větší zděný kostel. Aby získali peníze na novostavbu, rozhodli se starý kostel prodat jako dřevo na otop.

Shodou okolností se na dražbě objevil norský malíř Johan Christian Dahl, profesor Akademie výtvarných umění v Drážďanech. Přemluvil obyvatele obce k pečlivému rozebrání stavby, a k očíslování všech jednotlivých dílů. Nejprve usiloval o zachování kostela v  Norsku, to se mu však nezdařilo. Selhal i pokus umístit kostel na Pavím ostrově v  Berlíně. Pro přestěhování kostela získal podporu pruského krále Fridricha Viléma IV.; rozebraná stavba byla díky tomu převezena do Královského muzea v Berlíně. O jejím dalším osudu rozhodla korespondence mezi panovníkem a hraběnkou Friderikou von Redern z Bukovce, která potřebovala pro evangelické obyvatelstvo horských vesnic na svém panství nový svatostánek. Pozemek poskytl hrabě Christian Leopold von Schaffsgotch.

Na jaře 1842 byly bedny na vorech přepravovány proti proudu Odry do Legnice , a odtud již na vozech přes Jelení Horu do obce Brückenberg (dnes Karpacz Górny). Hraběnce byla předána příslušná dokumentace kostela i s královým osobním návrhem na novou věž kostela, která pak byla přistavěna.

2.srpna 1842 byl králem položen základní kámen, a 28.července 1844 bylo provedeno slavnostní vysvěcení za účasti královské rodiny. Bohužel funkčnost kostela podmínila řadu změn proti původnímu stavu, takže se z kostelíku stala svým způsobem novostavba s autentickými výzdobnými prvky.

Kostel Wang je tzv. stavkirche – sloupovým kostelem, jehož krov nenesou obvodové zdi, ale vysoké sloupy. Ty jsou dvanáct let ponechané v opracované podobě na dešti a větru a následně naimpregnované dehtem z dřevěného uhlí. Takto upravené sloupy vydrží více jak 800 let.

Kostelů tohoto typu byly kdysi v Norsku tisíce, do současnosti se jich však dochovalo jen třicet. Pro tuto severskou zemi se jedná o památky prvořadého významu. V současnosti je kostel Wang také jednou ze zastávek poutní duchovní cesty ERN VIA SACRA.

Protože jsme ještě neměli zážitků dosti, tak na zpáteční cestě jsme se na chvíli zastavili před Sklářskou Porebou a navštívili jeden z jejích dvou vodopádů – 13,5 metrů vysoký Vodopád Szklarky.

A to již byla jen ta pověstná třešnička na krásném a výborně chutnajícím dortu „Polské Krkonoše“. Můžeme slíbit, že tuto krajinu, tak blízko nás, ale poměrně hodně neznámou, rozhodně ještě v budoucnu navštívíme. Díky všem za výdrž a skvělou atmosféru !!!

další fotografie naleznete v albu na adrese:  http://salliberec.rajce.idnes.cz/Polske_Krkonose_Chojnik%2C_Kowary%2C_Karpacz%2C_Sklarska_Poreba_9._zari_2017/

Share Button

Diskuse k článku