Header Image - Societas Amicuum Liberec (SAL), z.s.

Poznej svého souseda I – Dolní Slezsko (Frýdlant, Czocha, Zlotnické jezero, Swieradow Zdrój)

Share Button

Po úspěšné exkurzi do vánoční Horní Lužice v prosinci roku 2016 a v návaznosti na  „průzkum“ provedený během tohoto zájezdu mezi prvními účastníky, jsme se rozhodli připravit cyklus poznávacích výletů nazvaných „Poznej svého souseda“, kterým bychom chtěli přiblížit zajímavá nebo i úplně neznámá místa v regionu, kterému se dnes říká Euroregion, tedy u našich sousedů jak v Horní Lužici (dnes Sasku), tak Dolním Slezsku (dnes Dolnoslezské vojvodství v Polsku).

10. března 2017  jsme se nemuseli na naši úvodní výpravu vydávat příliš daleko. První zastávka byla ještě v Čechách, a to exkurze do postupně rekonstruovaného Zámeckého pivovaru ve Frýdlantu, jehož počátky se datují od 16. století, kdy se o jeho vznik zasloužil šlechtický rod Redernů. Koncem 20. století však z původního pivovaru zbylo jen velmi málo. Současný majitel pivovaru – pan Vávra – opravdu již vykonal kus práce, ale ještě velká část renovace je před ním. Prohlídka rekonstruovaných míst, i těch, ještě čekajících na obnovu, byla velmi zajímavá. Součástí exkurze byla i ochutnávka několika druhů piv, která však byla i tak trochu zrádná, protože piva byla opravdu silná ( 16 a více stupňů).

Po návštěvě pivovaru jsme se již přemístili k hlavnímu cíli našeho putování, jen několik kilometrů za polskou hranici, cca 2 kilometry za městečko Lešna, k majestátnímu, tajemnému a romantickému hradu Czocha. Zámek Czocha obestírá řada záhad. Po staletí patřil k českému území; Czocha znamenala „česká“. Majestátní, připomínající moravský Bouzov, se vypíná na skále nad Lešňanským jezerem.

Czocha byla součástí obranných hradů budovaných podél hranic českého království před nájezdy tatarských kmenů Václavem II. ve 2. polovině 13. století. Na počátku byla tvrzí z obranné věže a věže strážní, postavena na vysoké žulové skále nad řekou Kwisou tvořící hranici mezi českým královstvím a Polskem. V roce 1315 se oženil Jindřich Javorský s Anežkou, dcerou Václava II. a Elišky Rejčky; okolí řeky Kwisy bylo Anežčiným věnem. Jindřich vybudoval hrad, své území uhájil i proti mocnému Janu Lucemburskému. Následně hrad i území patřilo rodům Donínů, Kluxů, Nostitzů a Uechtritzů. Součástí zemí Koruny České bylo až do 18. století, kdy Dolní Slezsko za vlády Marie Terezie získalo Prusko.

V 15. století hrad dobyli husité, postupně ztrácel obrannou funkci. V 16. století již patřil Nostitzům. Vlastnili ho dalších 250 let, uskutečnili nákladnou přestavbou na renesanční zámek. Podle legend to umožnila naleziště zlata v okolí; dokládají to i názvy obcí Zlotý sen, Zlotniky…

Uechtritzové koupili zámek počátkem 18. století. Největší pohroma přišla v roce 1753, po obrovském požáru se honosný zámek změnil téměř v trosky. Bylo zničeno skoro vše, kromě obvodových zdí. Majitel začal s rekonstrukcí trvající pět let, pokračovala velmi pomalu.

V roce 1909 zámek koupil drážďanský továrník Ernest Gützov. Novošlechtic, který si titul koupil díky svému bohatství (vlastnil největší továrnu na doutníky), zámek nechal přebudovat na rodinné sídlo. Přestavbu řídil architekt císaře Viléma II. – Bodo Ebhardt.

Zámek se změnil v goticko-romanticko-renesančním slohu podle dobové rytiny z roku 1703. Přestavba trvala do roku 1914, stála 4 milióny marek, během ní byl vybudován hradní příkop, 40 tajných chodeb (dodnes objeveno pouze 14), ale byly zničeny mnohé zbytky ještě původního hradu. Gützov kompletoval sbírky nábytku, zbraní, obrazů, vzácných vín, technických novinek. Přátelil se s Romanovci skrývajícími se zde po roce 1917, za 2. světové války hostil nacistu Wernera von Brauna (konstruktér raket a zbraní). Za II. světové války zde sídlila škola šifrantů abwehru. Rodina Gützova odešla v březnu 1945 do Drážďan, přežili kobercový nálet; v lázních Bad Vildungen továrník zemřel v březnu 1946.

Po válce byl zámek několikrát vykraden, poničen. Byla zde sovětská armáda, později řečtí uprchlíci. V letech 1952 – 1996 sloužil jako rekreační středisko důstojníků polské armády. Dnes je v zámku konferenční centrum a hotel; okruh, který mohou návštěvníci celoročně navštívit, jsme si prohlédli od sklepení až po nejvyšší místnosti ve věži. Dokonce se nám podařilo v tajných chodbách i trochu zabloudit. Počasí se také umoudřilo, déšť ustal, a tak jsme se mohli kochat i výhledy na přehradní jezero pod námi i blízké okolí.

Proč na zámku je tolik tajných chodeb, proč na počátku 20. století bylo odvezeno na 5000 kubických metrů zeminy, kam se ztratily stavební plány rekonstrukce, kam zmizel údajný zlatý poklad – to je řada otázek, na které zatím nejsou známy odpovědi.

Zámek, který řadu století patřil k českému území, má nezaměnitelnou tajemnou atmosféru. Je i v zahraniční velmi vyhledávaný, zejména nadšenci záhad a Harryho Pottera.

Cestou ze zámku jsme využili příznivějšího počasí a navštívili další přehradu u obce Zlotniky Lubaňské – Zlotnické jezero a nedaleko ní velmi ojedinělou památku – jednu z mála dochovaných šibeničních věží, vznikla ve 13. století. Poslední exekuce byly prováděny ještě v polovině 18. století, popravovalo se oběšením, lámáním v kole, natahováním na skřipec…Genius locci zde působí i dnes, a to nejen pro smutnými příběhy těch, kteří zde byli popraveni. Na dohled šibeniční věži, v údolí řeky Kwisy, se nachází Zlotnické jezero. K jeho hrázi nás dovedla levobřežní cesta se dvěma romantickými  tunely. Až bizarně působila budova elektrárny stojící u paty hráze a ohromné přepadové schody, kterými se odvádí voda v případě kritického naplnění nádrže.

Naše první putování za našimi dolnoslezskými sousedy jsme ukončili v horském lázeňském městě Swieradow Zdrój, do roku 1945 ovšem známého pod německým názvem Bad Flinsberg. První písemné zmínky o Flinsbergu jsou známy od 16. století, přibližně ve stejné době se dostávaly do povědomí zprávy o zdejších pramenech, jejich výjimečných vlastnostech. V roce 1739 je nechala rodina Schaffgotschů odborně prozkoumat a popsat. Ze závěrů zkoumání vyplynulo, že: „zlepšují chuť k jídlu, zastavují nevolnost, zmírňují úzkostní stavy a nemoci žaludku či jater”; tím se i potvrdila účinnost pramenů při léčení zdravotních neduhů. Následně byl postaven první lázeňský dům. Na konci 19. století obec postihla nešťastná událost, kdy v důsledku tragického požáru byla zničena téměř celá lázeňská zástavba. Popelem lehl i Zřídelní dům. Po čtyřech letech od této události v roce 1899 byl již otevřen nový Lázeňský dům.

Svého vrcholu rozvoj lázní dosáhl ve dvacátých letech 20. století. Na počátku 30. let poslední německý starosta města – Paul Schmidt – náhodně odhalil radioaktivní vlastnosti zdejších léčivých vod, které mají díky obsahu radonu.

Po roce 1945 byla v důsledku poválečného vyrovnání posunuta společná německo-polská hranice více na západ a tím se i německé lázně spolu s dalším územím staly součástí Polska a změnily svůj název na Świeradow-Zdrój.

Prvotní dojem, kterým městečko zapůsobí, je, že jste přijeli do německého nebo rakouského horského městečka. A je to naprosto správný pocit, německá historie několika staletí se do podoby horského centra nesmazatelně zapsala; svůj ráz si dochovalo až do dnešních dnů.

I přesto, že se lázně nacházejí v nadmořské výšce 450 – 650 metrů, mají díky teplému fénu vanoucímu z polské nížiny velmi příjemné mikroklima. Nad městem se zvedá hradba Jizerských hor a jejich nejvyšší polský vrchol – Stóg Izerski (1105 m). Na něj od roku 2008 vede kabinková lanovka, cesta vzhůru trvá 8 minut, dostatek času kochat se výhledy na celé údolí, nedaleké Krkonoše a Jizerské hory.

Byla zde vybudována moderní 2. nejdelší polská sjezdovka délky 2500 m. Od horní stanice lanovky je možnéí se vydat na český Smrk vzdálený asi hodinu pohodlné chůze nebo po mnoha dalších turistických stezkách po hřebenech Jizerek i nedalekých Krkonoš.

Za jeden den jsme toho zvládli opravdu hodně, přitom jsme se nevzdálili více než 50-60 kilometrů od našeho Liberce. Pro mnoho účastníků (stejně tak jako pro nás před několika lety), to byla cesta plná objevů nových míst. A to mnozí v naší kotlině žijí desítky let. Jsme rádi, že jsme k tomuto objevování mohli přispět a slibujeme, že v našem snažení nepolevíme ani v budoucnu.

další foto v albu na stránce:

http://salliberec.rajce.idnes.cz/Polsko_Frydlant%2C_Czocha%2C_Swieradow_Zdroj_10._brezna_2017/

 

Share Button

Klajpeda a litevské pobřeží Baltu

Share Button

 

20. dubna 2017 se uskutečnila ve velkém sále liberecké knihovny přednáška o zajímavém a zatím turisty nepříliš objeveném koutu Evropy – o litevské Klajpedě a litevském baltském pobřeží.

S Litvou, ač to není na první pohled zřejmé, nás pojí společná historie za vlády Jagelonců, kdy jsme byli součástí jednoho státního celku. Nicméně dnešní Klajpeda (dříve Mémel) a celé litevské pobřeží bylo až do 20. let 20. století součástí Německa – Východního Pruska. Až po 1. světové válce bylo území připojeno k nově vzniklému litevskému státu; samotná Klajpeda byla k Litvě připojena až po krvavých bojích s litevským vojskem v roce 1922.

Původními obyvateli pobřeží byli Kůrové, obávaný skandinávský dobyvatelský národ, jehož se okolní sousedé obávali více než Wikingů. Jeho jméno nese i Kuršská kosa – ojedinělá přírodní památka – téměř 100 kilometrů dlouhý poloostrov, který je součástí  přírodního světového dědictví UNESCO; to, co nabízí rozhodně nejsou jen nekonečné písečné pláže Baltu. Víte o tom, že se zde nachází nejvyšší písečné duny v Evropě – Sahara severu? Anebo, že je zde největší naleziště jantaru, unikátní sbírky soch a řezbářských výrobků, umělecká kolonie, ve které žil i Thomas Mann, anebo také unikátní baltské delfinárium a mořské muzeum, které jako jediné v Evropě poskytuje léčebnou delfinoterapii pro postižené a autistické děti? Neméně zajímavostí nabízí i samotná Klajpeda nebo nedaleké lázeňské a přímořské letovisko Palanga. Nejen přednáška, ale také výstava, která probíhala ve výstavních prostorách knihovny téměř celý duben přiblížila libereckým návštěvníkům tuto zajímavou evropskou destinaci.

Spolek SAL by rád na základě dosavadního zájmu a ohlasu svých příznivců uspořádal v roce 2018 poznávací exkurzi do tohoto kouzelného koutu Evropy. Bližší informace budou zveřejněny počátkem roku 2018.

 

Share Button

,, Via Sacra ,, přednáška s výstavou fotografií

Share Button

20. října 2017 spolek SAL  za podpory KVK v Liberci uspořádal přednášku o VIA SACŘE s podtitulem Cestování  bez hranic. Zájem veřejnosti o přednášku pana doktora Dudecka ze Žitavy, jednoho ze zakladatelů této poutní cesty, byl  až nečekaný, ve velkém sále knihovny se sešlo okolo čtyřiceti posluchačů. Na přednášku v Krajské vědecké knihovně v Liberci navázala i vernisáž doprovodné výstavy regionálních fotografů s názvem VIA SACRA – Cestování bez hranic, přibližující 16 zastavení jedinečných sakrálních památek ,,Svaté cesty,,  Euroregionu Nisa.

„VIA SACRA“ je nová turistická stezka po starém kulturním regionu. Vede po jedinečných sakrálních stavebních dílech a uměleckých pokladech rozmístěných v Trojzemí  Německa, Polska a České republiky. „Svatá cesta“ prochází Horní Lužicí, Dolním Slezskem a severními Čechami využívajíc staré obchodní a poutní stezky, starý kulturní okruh v srdci Evropy. Celé jedno tisíciletí v dějinách evropské kultury a víry se touto cestou stalo živým a stojí za poznání. Sakrální architektura a umění na evropské úrovni, legendy, události a osobnosti dokládají soužití lidí nalevo a napravo od Nisy. 16 zastávek cesty VIA SACRA tvoří jedinečné pojítko sakrálních pokladů, jež vedou napříč zeměmi.

Poutavé vyprávění jednoho ze zakladatelů VIA SACRY v našem Trojzemí, pana doktora Dudecka, nás zavedlo do úctyhodných kostelů, klášterů, které dodnes slouží svému účelu, kaplí a dalších míst víry, do světa zbožnosti a vzdělanosti, vnitřního klidu a duševní harmonie.

Prostřednictvím „VIA SACRY“ dochází k oživení tisícileté historie středoevropské kultury a zbožnosti. Sakrální architektura a umění, legendy, události a osobnosti evropské úrovně svědčí o staletí dlouhém soužití Němců, Lužických Srbů, Poláků a Čechů na území po obou stranách řeky Nisy.

Velké poděkování za přednášku patří nejen panu Dr. Dudeckovi, ale také paní ředitelce knihovny Konvalinkové za možnost jejího uspořádání, rovněž i doprovodné výstavy fotografií. Díky za překlad panu Turkovi.

Příznivcům našeho spolku zároveň můžeme slíbit, že za poznáváním dalších zajímavých míst a sakrálních památek poutní cesty VIA SACRA se s námi budou moci vydat i  v roce 2018.

Rádi bychom také v roce 2018 pokračovali z popularizací VIA SACRY i v dalších institucích  a městech Libereckého kraje i mimo něj.

Share Button

Dopis paní Ilony Volfové

Share Button

Ráda bych poděkovala paní Ing. Janě Vančatové za velmi záslužnou činnost spolku SAL – ,, Poznej svého souseda ,, za její nadšení a plné nasazení, schopnost poutavě vyprávět o místech, která jsou nám blízká historicky i lidsky víc než si uvědomujeme.

S Lužicí ( dnešním Saskem ) i Dolním Slezskem ( dnes Polsko ) nás pojí úzké vztahy již z dob prvních Přemyslovců a Piastovců a to nejen díky vzájemné sňatkové politice, ale i díky příbuzenským nesvárům a výbojům na obou stranách.  Za vlády Lucemburků se pak obě Lužice i Slezsko staly trvalou součástí Zemí koruny České. Na každém kroku na nás dýchne česká historie. Třeba na Chojníku, pevnosti Boleslava II. Malého se neubráníte vzpomínce na jeho neteř a dědičku Annu Svidnickou českou královnu a římskou císařovnu. Jan Lucemburský Chojník vojensky nepokořil, jeho syn Karel IV. však diplomaticky sňatkem s Annou svidnické vévodství získal. Annina praprababička, česká princezna Anna Přemyslovna a vévodkyně Vratislavská založila klášter v nedalekém Křešově, kde jsou svidničtí vévodové pochováni. Téměř 400 let bylo Slezsko součástí českého království. Po roce 1740 tuto krásnou a bohatou zemi natrvalo ztratila Marie Terezie ve válkách prusko – rakouských. O obě Lužice se zmenšilo české království již po roce 1627, když tyto  země v době 30 – ti leté války císař Ferdinand II. postoupil saskému kurfiřtovi. Nicméně obchodní, kulturní i politické vazby mezi tehdejší habsburskou monarchií a těmito zeměmi trvaly v různé kvalitě nadále.

Ale nejen historií je živ člověk. Vraťme se ještě na Chojník za krásného zářijového dne. Ani exponovaný výstup s velkým převýšením naše turisty neodradil. Odměnou byly fantastické výhledy z okrouhlé věže této zříceniny jak na pásmo Krkonoš s impozantní dominantou Sněžky tak na strmé srázy Sněžných jam. Pod námi se rozkládala rovina s rybníky a vodními nádržemi až k Jelení Hoře. Krásnou tečkou pak bylo vystoupit v Kowarech na miniaturní vrchol Sněžky a dívat se do dáli na ten skutečný vrchol. Toto je krásná ukázka jak promyšleně a vtipně jsou spojovány lokality a vybírány náměty na další putování za poznáním sousedů. Velmi kladně hodnotím neuspěchanost a pohodovost – dostatek času na prohlídky památek, fundovaný výklad i čas na občerstvení  těla tak, aby bylo možno vstřebat všechny zážitky. A navíc si je pak znovu osvěžit na internetu, kde je každý výlet zdokumentován.

Nedávno proběhla v liberecké knihovně spolkem SAL pořádaná pěkná přednáška ,, Via Sacra ,,. A už se těším na další zimní setkání, kde si minulou sezónu připomeneme. Budeme se těšit na další skvělé výlety v roce 2018 a přeji spolku mnoho krásných společných chvil na cestách za poznáním i zábavou. Paní Ing. Vančatové a všem, kdo se na této  zasloužené činnosti podílejí, vřelé díky.

Ilona Volfová

2.12.2017

Share Button

Vánoční Lužice (Herrnhut, Budyšín), 9. prosinec 2016

Share Button

 

 

První z exkurzí, kterou jsme zahájili 9. prosince 2016 poznávání našich sousedů, byla nám tolik blízká Horní Lužice; vydali jsme se vlastně spíše více, než méně, v podstatě domů. Důvodem pro její přípravu byl vřelý zájem o podzimní výstavu lužickosrbských krojů a přednášky o Lužických Srbech a stopách Slovanů v Lužici, které se uskutečnily v KVK v Liberci, na nichž jsme se organizačně spolupodíleli.

Několik staletí jsme byli součástí jednoho království. Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV. utvářeli naši společnou společnou historii. A právě centrum Horní Lužice – Budyšín a jeho Svatováclavský vánoční trh byl naším cílem. Ještě než jsme se však vydali proti běhu času romantickými uličkami perly nad Sprévou proslavené 17 věžemi a více než tisíciletými dějinami, zavítali jsme do městečka Herrnhut. A opět jsme se cítili jako doma. Vždyť zakladateli byli moravští pokračovatelé Jednoty bratrské, protestanští exulanti, kterým zde počátkem  18. století hrabě Zinzendorf nabídl svůj pozemek pro založení jejich nového sídla, a tak vznikl Ochranov (německy Herrnhut), dodnes celosvětové centrum Jednoty bratrské. A protože Vánoce již klepaly na dveře, samozřejmě, že naše první kroky vedly do manufaktury, jejíž výrobky městečko proslavily doslova po celém světě – Herrnhutské hvězdy, ve světě známá jako Moravian Star.

Počátkem 19. století při hodinách matematiky a geometrie se v ochranovském internátu studenti učili konstruovat archimedovské mnohostěny. Tak vznikl i základ hvězdy, který tvoří tzv. rombokubooktaedr. Má 26 stěn, z nichž 18 jsou čtverce a 8 rovnostranné trojúhelníky. Hernhutská (ochranovská) hvězda má paprsků pouze 25, horní chybí, na jeho místě je připevněna žárovka či háček na zavěšení. Ochranovské hvězdy krášlily prostory internátu, jeho návštěvníci si je tak oblíbili, že se brzy rozšířily do celého Saska i zahraničí, a to i díky misijní a charitativní činností Moravské církve. Moravská hvězda se vyvěšuje od začátku adventu až do Tří králů i v západní Indii, Grónsku, Surinamu, Labradoru, Americe, jižní a východní Africe, Ladaku i části Skandinávie. V Lužici i Sasku v adventním čase těžko budete hledat obydlí, kde by chyběla alespoň miniaturní rozzářená hvězdička.

V manufaktuře Herrnhuter Sterne jsme si dokonce mohli vyzkoušet, jak se hvězda vyrábí, rozhodně to není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. I film (a v češtině!!) o historii původně malého hornolužického českého ostrůvku i hvězdy samotné byl velmi poutavý. Návštěva místního muzea, kde probíhala výstava betlémů a krušnohorských pyramid – tradičních  symbolů vánoc byla také vydařená a navíc v nevlídném počasí i příjemná.

Pak již následoval přejezd do hlavního města Lužických Srbů – Budyšína. Uličkami, po kterých nejen obrazně, ale doslova procházely dějiny, jsem obdivovali nejvýznamnější památky: Dóm sv. Petra, ruiny Nikolaikirche a je obklopující podmanivý hřbitůvek, kde odpočívají nejvýznamnější osobnosti Lužických Srbů (lužickosrbský „Slavín“), budyšínský hrad Ortenburg, Starou vodárnu, Muzeum hořčice i malebnou stezku pod hradbami vedoucí nad Sprévou. A samozřejmě v podvečer i patrně nejstarší vánoční trh v Evropě. Není tak velkolepý jako v drážďanský, ale má své kouzlo a svařáček i bratwurst zde chutnaly také výborně.

Byli jsme napnutí, jaký ohlas mezi našimi účastníky první exkurze bude mít. Horní Lužice stejně jako Dolní Slezsko nabízí mnoho zajímavých míst, která stojí za to vidět, a u nás, v kotlině pod Ještědem, moc známá nejsou; tím spíše vazby, které nás s nimi spojují. I přes nepříliš vlídné podzimní počasí jsme směle mohli říci, že naše očekávání byla překonána. Naše vize vyústily na podzim roku 2016 v založení spolku Societas Amicuum Liberec (SAL), z.s. , který byl následně zaregistrován počátkem roku 2017. Nová, již spolková putování, ale také přednášky, výstavy a další aktivity v regionu našich sousedů v trojzemí (ale vlastně díky Lužickým Srbům ve čtyřzemí), dnes zvaném Euroregion, mohly začít.

další foto v albu na stránce:

http://salliberec.rajce.idnes.cz/Adventni_Luzice_9._prosinec_2016/

 

Share Button