Header Image - Societas Amicuum Liberec (SAL), z.s.

Spolkové aktuality č.4/18 – duben 2018: Poznávací exkurze Lwówek Slezský a Lubaň

Share Button

Spolkové aktuality č. 4/2018

Share Button

2. poznávací exkurze roku 2018: 16. března 2018 – Jelení Hora, Údolí Bobru, Sedličín

by j.vancatova
Share Button

V  pátek 16. března, po měsíci, přesně na den, jsme navázali dalším poznávacím výletem na cyklus „Poznej svého souseda“ v pořadí již sedmým pokračováním. Tentokrát jsme zavítali k našim polským sousedům do Dolního Slezska. Byli jsme z našeho únorového putování a nebe jak na Jadranu asi příliš namlsáni, a tak skoro jako již tradičně, se nám počasí opět zkazilo. Při přejezdu Krkonoš nás vítaly závěje sněhu, ale naštěstí po příjezdu do Jelenohorské kotliny se drobné mžení změnilo ve slabé sněžení. Nakonec, vždyť zima končila až za 5 dní, nicméně náladu našich příznivců, kteří autobus obsadili do posledního místa, to jako obvykle, vůbec nezkazilo.

Historie Jelení Hory se odvíjí více než 900 let. Město obklopuje věnec pohoří, nejvýraznější kulisou jsou Krkonoše s dominantou Sněžkou. Hranice mezi Čechy a Dolním Slezskem je po staletí téměř neměnná, události na slezské straně hranice dějiny města ovlivnily daleko významněji. Bohužel, díky zataženému nebi jsme tentokrát z panoramat neviděli ani kopeček.

Město s 80 tisíci obyvateli vzdálené necelých 40 kilometrů od Harrachova podle legendy založil piastovský kníže Boleslav Křivoústý; při jednom z lovů v místních kopcích zastřelil vzrostlého jelena. Když se z vrcholu rozhlížel po okolní hradbě hor, místo mu učarovalo, založil město na jejich úpatí, pojmenoval jej na památku po svém úlovku – Jelenia Góra.

Od nejstarších dob se místní živili řemesly, zejména tkalcovstvím a obchodem. Panovníci udělili městu řadu privilegií, která přispěla k jeho prudkému rozvoji. Zejména se ve světě proslavili jemné lněné tkaniny a sklářské výrobky. Období bohatství několikrát přerušily požáry, povodně, války. Největší pohromou byla ta třicetiletá (1618 – 1648), kdy bylo město zcela zničeno; znovu povstalo a od 19. století je symbolem nejen dynamického průmyslového centra, ale i stále častějším turistickým cílem.

V roce 1945 se území do té doby historicky patřící Prusku, Německému císařství a následně Německé říši, v důsledku poválečných dohod stalo součástí Polska, hranice mezi oběma státy se posunula více na západ, k řece Nise. Mnohé z dochovaných staveb se velmi podobají saským a hornolužickým.

Historické jádro města je turistickým rájem, na poměrně malé ploše je nahuštěno značné množství památek.Památky jsou přístupné celoročně, ty nejvýznamnější v centru propojuje Jelenohorská městská trasa s informačními tabulemi i v češtině, a to jsme velmi ocenili.

Střed města dříve obklopovaly středověké hradby, 36 bašt a městských věží umístěných okolo šachovnicového radničního náměstí; dochoval se z nich malý zlomek; původní půdorys městského jádra je patrný zejména z ptačí perspektivy.

K tomu by při pěkném počasí vybízely hned dvě možnosti, buďto vystoupat na rozhlednu Houbička (Grzybek) na Kopci Křivoústého (zde byl uloven slavný jelen) vzdálenou necelé dva kilometry z centra nebo navštívit Zámeckou věž, jedinou dochovanou část městské brány, která střežila v 19. století vjezd do města. Z ochozu je pěkný pohled nejen na malebné stavby pod vámi, ale také na panorama Krkonoš a Sněžky, jiné než známe z Čech. Ale jak to dopadlo při našem výletu, to uvidíte ve fotodokumentaci našich „lovců fotografií“ – neodradilo některé vůbec nic; a mají náš velký obdiv!

Naproti  Zámecké věži stojí jedna z dochovaných bašt, přebudovaná před 300 lety na byty pro významné měšťany. Několik kroků vzdálené Radniční náměstí je lemované krásným podloubím, uprostřed s radnicí spojenou průchodem s dalšími sedmi měšťanskými domy.

V jejím okolí se nachází několik kostelů, z nich jsme rozhodně neopomněli impozantní Kostel Povýšení sv. Kříže, jednu ze zastávek Via Sacry, stavbu se dvěma patry balkonů, kapacitou několika tisíc míst. Vzorem pro jeho stavbu byl kateřinský kostel ve Stockholmu, obklopen je parkem s další zajímavostí, souborem náhrobních kaplí někdejších nejbohatších jelenohorských občanů. Ale navštívili jsme i daleko skromnější kapli sv. Anny, která dnes sídlí v budově jedné z bývalých bašt.

Těšili jsme se na jarní procházku přírodní rezervací Údolí Bobru podél stejnojmenné řeky lemované skalnatými břehy; místo toho sněžilo, ale kouzlu této více než 100 let staré výletní trasy to neubralo. Po necelých třech kilometrech jsme doputovali k našemu dalšímu cíli – turistické výletní restauraci „Perla Zachodu“ (čili česky Perla Západu) – vyfotografovat se pod tímto názvem neopomněl opravdu nikdo. Chata byla postavena na první ze tří přehrad, které byly v meziválečném období na Bobru vybudovány /jako obrana proti ničivým povodním/. Nicméně prostředí bylo moc příjemné, zahřáli jsme se polskými specialitami i pohledy z okna na Modré jezero pod námi a jeho romantické okolí, pokochali jsme se dobovými fotografiemi z dob, kdy výletní hostinec byl otevřen. Po občerstvení nás čekaly ještě další necelé dva kilometry po promenádní cestě podél přehrady a Bobru k poslední naší zastávce – krásné středověké Knížecí věži v Sedličí, ojedinělé ve  střední Evropě a velmi citlivě zrenovované stavbě dokládající, jak žila šlechta v období středověku ještě před tím, než si začala zakládat hrady a  budovat zámky.

Když jsme se přiblížili k této šestipodlažní obdélníkové stavbě, mnozí ani netušili jaká vzácnost se věži obklopené polorozpadlými hospodářskými budovami nachází. Fresky připomínající legendu o siru Lancelotovi, Ginevře a rytířích kulatého stolu pocházející ze 14. století byste jinde v pevninské Evropě nenašli, opravdu jsou krásné. Našinec užasne ještě více nad tím, jak málo je tato památka propagována, v jakém stavu je její okolí; a upřímně i nad tím, jak nízké je vstupné (6zlotých). Ale i stavba samotná s dalšími expozicemi nás nadchla, všech 6 pater jsme prozkoumali důkladně od sklepa až po střechu. Neubránili jsme se myšlence, jaké dědictví se asi zachová našim potomkům za dalších sedm set let po našich generacích.

Vzhledem ke stále zhoršujícímu se počasí jsme se ze Sedličína již vydali zpět do Liberce, kam jsme v pořádku dorazili. Sněžení houstlo, ale naštěstí silný vítr a bílá tma dorazily do Krkonoš až následující den.

další foto naleznete v albu na adrese:

http://salliberec.rajce.idnes.cz/Jeleni_Hora%2C_Dolina_Bobru%2C_Knizeci_vez_Sedlecin/

 

 

Share Button

Veřejné slyšení v Senátu ČR o současném životě Lužických Srbů

Share Button

Veřejné slyšení o Lužických Srbech v Senátu ČR – referuje předseda Domowiny Dawid Statnik

 

Dne 27.2.2018 probíhalo v Senátu ČR veřejné slyšení o současném životě Lužických Srbů, vzdělávacím systému, jedinečnosti jazyka a problematice povrchové těžby uhlí v Lužici; proběhlo po několikaletém společném úsilí Společnosti přátel Lužice (z Prahy) a svazu spolků lužicko-srbských organizací Domowina (z Budyšína) a Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. Využily jsme s paní Vančatovou pozvánky a zúčastnily se jednání. Mohly jsme nahlédnout pod pokličku současného školství v Lužici, seznámit se s jeho problémy a dozvědět se o možnostech podpory a udržení tohoto jazyka na školách, rozvoji kulturní i národnostní autonomie Lužických Srbů.

Jazyk je nejsilnější, nikoliv jediný identifikátor příslušnosti k lužickosrbskému národu. Existuje však mnoho faktorů, které ohrožují jazykovou situaci, zejména odliv obyvatelstva a také jeho postupná asimilace s německy mluvícím okolím; díky transformaci jazykových prostorů se lužická srbština postupně ztrácí. Nehovoří se jí dnes již po celé Lužici, ale existují pouze jazykové ostrůvky. Proto je potřeba zachovat a rozšiřovat místa, kde se ještě zejména hornolužická srbština užívá, umožnit a podporovat její užívání v každodenní i odborné komunikaci. Bohužel tolik štěstí neměla dolnolužická srbština (jíž hovořilo cca 15 % z celkové populace Lužických Srbů, žijících zejména na území dnešního Braniborska), kde v podstatě jsme přímými svědky zániku tohoto jazyka.

Čechy a Lužické Srby váže přátelství trvající staletí. Kontakty Lužických Srbů s Českou republikou jsou mnohostranné, probíhají také  na půdě parlamentu, senátu a vlády, stejně jako na úrovni obcí a občanských sdružení. Společnost přátel Lužice je asociovaný člen Domowiny. Též náš spolek SAL Liberec se snaží o prohlubování spolupráce s Lužickými Srby; a  to zejména v kontextu našeho regionu Libereckého kraje i Liberce samotného, poznáváním historie, kultury a zvyků této menšiny, snahou o znovu navázání  a prohlubování již dříve existující spolupráce mezi našimi regiony.

Lužičtí Srbové mají díky historickým souvislostem a neexistenci vlastního státního celku  status  „českých krajanů žijících v zahraničí“. Již téměř  dvacet  let je vyvíjena iniciativa pro získání  podpory pro vysílání českých učitelů do lužickosrbských škol, kteří by díky blízkosti našich slovanských jazyků pomáhali udržet a rozvíjet zejména hornolužickou srbštinu, a to nejen v několika dvojjazyčných mateřských a základních školách. Bohužel, díky mnohým zejména administrativním a byrokratickým překážkám jak na české, ale zejména saské straně, se do Lužice za dvě desetiletí podařilo vyslat pouze dva české pedagogy.

Nejen proto se také náš spolek připojuje k Domowině v podpoře evropské občanské iniciativy ,,Minority SafePack“. ( Jedná se o snahu shromáždění mnoha podpisů a oslovení Evropské komise, aby se více angažovala v právech „vlastních“ menšin.)

Nejnovější snahou našeho spolku je (i v souvislosti s výše uvedeným tématem a blížícím se sedmdesátým  výročím) vznik dokumentu o historii dvou tříd Lužických Srbů působících v rámci libereckého gymnázia v letech 1949-1950. Lužicko srbské gymnázium byl projekt, který umožnil vzdělávání v rámci českých gymnázií (v České lípě, Varnsdorfu a Liberci) několika desítkám lužických dětí v prvních pěti poválečných letech. Z jeho někdejších studentů se stali významné osobnosti novodobé lužické inteligence.

Share Button

Spolkové aktuality č. 3/18 – březen 2018: Poznávací exkurze Jelení Hora a Velikonoce v Horní Lužici

Share Button

Spolkové aktuality č. 3/2018

Share Button

1. poznávací exkurze roku 2018: 16. února 2018 – Rumburk a Saské Švýcarsko

by j.vancatova
Share Button

V pátek 16.února jsme navázali dalším poznávacím výletem na cyklus „Poznej svého souseda“ v pořadí již šestým pokračováním. Tentokrát jsme zavítali k našim sousedů do Ústeckého kraje do Rumburku a Saského Švýcarska. Původně jsme se obávali, zda  nám, jako již tradičně, počasí neukáže spíše tu nevlídnější tvář, ale nakonec to byly plané obavy, po ranním sněhovém poprašku vysvitlo slunce a téměř celé odpoledne jsme si užívali azurového nebe.

První naší zastávkou byla  Loretánská kaple v Rumburku, barokní dominanta severních Čech, spojená se jménem slavného architekta Johanna Lucase Hildebrandta (1668–1745) a sochaře Franze Bienera (1682–1742 ). Toto poutní místo je již více než tři sta let staré. Pravidelně jsou zde pořádané mše svaté a pobožnosti křížové cesty i Svatých schodů. Loretánská kaple byla postavena na základě přání knížete Antona Floriana z Liechtensteinu postavit v Rumburku kopii „Svaté chýše z Loreta“. Tento areál, který sestává z bývalého kapucínského konventu s křížovou chodbou, Svatými schody, loretánskou kaplí a klášterním kostelem sv. Vavřince, byl v posledních letech postupně zrenovován a dnes může doslova sloužit jako učebnice architektury. Své stopy zde zanechalo umění 17. i 18. století. Svorně jsme si s mnoha našimi příznivci potvrdili, že jsme v minulosti okolo této památky leckdy projížděli či chodili, ale jaký klenot se skrývá za jejími zdmi, jsme vůbec netušili.

Loretánská kaple je tichou oázou, kde čas plyne podle vlastních pravidel. Po roce 1950 byla součástí kapucínského kostela sv. Vavřince, dnes je spravována římskokatolickou farností v Rumburku.

Na počátku 18. století byli péčí o nově postavenou loretánskou kapli pověřeni kapucíni. Kníže A.F. z Liechtensteinu, který v roce 1681 panství Rumburk zakoupil, ji nechal v letech 1704–1707 postavit podle plánů vídeňského architekta J. L. Hildebrandta. Pozdější císařský dvorní architekt vyměřil stavební pozemek a v roce 1707 navrhl velkorysý, avšak bohužel nezrealizovaný projekt obvodových staveb kolem Svaté chýše. Vzniknout měl ovál se 14 kaplemi, pompézním internátem pro chlapecký sbor zpěváků a chórovou kaplí.

Loretánská kaple v Rumburku patří se svou štukovou a sochařskou výzdobou k nejcennějším svého druhu v České republice, zároveň je také nejseverněji položenou loretou v Evropě. Sochy Sybil a starozákonních proroků jsou uměleckým dílem liechtensteinského dvorního sochaře F. Bienera, který vytvořil i sochy na balustrádě před vchodem. Předmětem úcty poutníků je kromě vlastní „Svaté chýše“ též kopie Černé Matky Boží Loretánské (1694), kterou obdržel kníže A. F. z Liechtensteinu od papeže Inocence XII. jako dárek. V letech 1743–1755 byla postavena křížová chodba a v letech 1767–1770 Svaté schody (Scala Sancta). Symbolizují schodiště v domě Piláta Pontského. Od okamžiku svého založení neprošly žádnou přestavbou. Charakteristická je pro ně bohatá stropní a nástěnná malířská výzdoba. Unikátní je rozsáhlý soubor polychromovaných dřevěných soch z 18. století, které na Svatých schodech působivě zobrazují příběh Ježíšova odsouzení, utrpení a ukřižování. Není proto divu, že Loretánská kaple se stala oprávněně před několika lety novou zastávkou poutní cesty po duchovních památkách Euroregionu Nisa „VIA SACRA„. Tato znovuobrozená památka si rozhodně zaslouží, aby se k ní vydávali novodobí poutníci a stejně jako my obdivovali jej krásu.

Po návštěvě lorety jsme se přesunuli kouzelnou krajinou Českého Švýcarska do Jetřichovic a Hřenska. Uvítali nás vynořující se nad tokem Labe bizarní tvary Labských pískovců a stolových hor – další cíle našeho dnešního putování: Bad Schandau a pevnost Königstein.

Bad Schandau, plné turistů v létě, nás přivítalo poklidnou atmosférou zimního sluncem zalitého lázeňského městečka, neopomenuli jsme navštívit jak místní skvěle vybavené infocentrum, tak i evangelický kostel sv. Jana s osmibokou věží  ze 17.st., s barokní kopulí věže, vnitřní podoba kostela s dřevěným kazetovým stropem, jednopatrovou emporou a barevnými okny v prostoru oltáře je výsledkem rozsáhlé přestavby z let 1876/77, velmi cenný je dvoupatrový renesanční oltář z pískovce, který nejprve stál v letech 1760–1902 v kostele Sv. Anny v Drážďanech. Neméně zajímavé bylo také svědectví, jakým pohromám v  důsledku povodní (a nejen těch z minulých let) kostel čelil, to ostatně dokumentoval i vodočet umístěný přímo v kostele. Opomenout jsme nemohli další chloubu města – secesní 50 metrů vysoký litinový výtah do Ostrau – postavený v letech 1904-1905. Již přes 60 let je také saskou kulturní památkou, výhledy na Bad Schandau, Lilienstein, Falkenstein či Schrammstein, kterými se můžete kochat nejen z jeho kabiny, ale také z plošiny u jeho horní stanice, jsme si v téměř jarním počasí opravdu užili. Procházka po promenádě podél Labe a hotelů z dob německého císařství už byla jen příjemnou tečkou za naší návštěvou. V okolí Bad Schandau však je řada velmi zajímavých dalších turistických cílů, můžeme jen slíbit, že si je určitě ještě přijedeme prohlédnout.

A pak nás již čekala nedaleká pevnost Königstein, jedna z největších horských pevností v Evropě ležící uprostřed Labských pískovců na stejnojmenné stolové hoře, nad stejnojmennou obcí na levém břehu Labe.

Stolová hora pod Königsteinem patřila kdysi v dávných dobách k Českému království. Historický objekt byl veřejnosti zpřístupněn v roce 1955 jako vojenský skanzen. Celý objekt pevnosti je velmi rozsáhlý (rozkládá se na ploše 9,5 ha).

Již při přiblížení se k pevnosti přepadne příchozího pocit o úžasně velkém objektu. Skalní plošina v nadmořské výšce 247 m  nabídla přes padesát rozmanitých staveb. Jakmile jsme se ocitli na pevnosti, otevřel se nám hned z několika míst překrásný výhled do údolí řeky Labe, na Saské Švýcarsko a rovněž na východní výběžky oblasti Krušné hory. Trasa kolem hradeb měří kolem dvou kilometrů a ohromující výhledy v tak krásném únorovém počasí stály za procházku. Hradby jsou vytvořeny z pískovcového kamene a dosahují výšky až 42 metrů.

Při prohlídce pevnosti Königstein jsme navštívili nejstarší dochovaná německá kasárna z let 1589-1590, hradní kapli, hladomornu, klenotnici, stálou výstavu, první posádkový kostel v Sasku z roku 1676 nebo novou expozici o nejhlubší studni v Sasku s hloubkou 152,5 m. Zajímavostí je i zde nejvyšší bod kraje – plošina dubu, kde prý není bouřky, aby sem neuhodil blesk.

Na Königstein se během válečných dob uchylovali kurfiřti a vévodové, protože tady našli bezpečí. Pevnost fungovala jako letohrádek, lovecký zámek i jako státní vězení. Vojenský význam nebyl zrovna velký, i když například Johann Eberhard von Droste zu Zützen odtud velel své armádě.

Na pevnosti Königstein na nás byli perfektně připraveni – informační materiály v češtině byly samozřejmostí.

Pravděpodobně nejstarší psanou zmínku o hradu lze nalézt na dekretu českého krále Václava I. z roku 1233, ve které je uvedeno jméno purkrabího hradu Gebharda vom Stein. Ve středověku hrad náležel k  Českému království. První zmínka přímo o hradu Königstein se objevuje až na tzv. Hornolužické hraniční listině z roku 1241; určovala hranice mezi  slovanskou Horní Lužicí, Míšeňskou nížinou a Děčínským územím. Königstein byl sice na všech třech krajích nezávislý, ale patřil k državám zemí Koruny české a pod jeho kontrolou byla tzv. severní obchodní cesta. Král český  Karel IV. kontroloval z pevnosti Königstein i jižní území, pobýval zde v roce 1359.

Prohlídku jsme si užili, korunována byla i dobrým koláčem a kávou či čajem v dobové krčmě. Opravdu to byl ohromný zážitek, fotoaparáty se nezastavily.  Do roku 2018 jsme si opravdu lepší vykročení nemohli přát!

další foto naleznete v albu na adrese:

http://salliberec.rajce.idnes.cz/Rumburska_Loreta_a_Saske_Svycarsko_Bad_Schandau%2C_pevnost_Konigstein_16._unora_2018/

Share Button