Header Image - Societas Amicuum Liberec (SAL), z.s.

Kategorie - archiv:

7 Articles

Velikonoční Lužice

Share Button

16. dubna 2017 byla velikonoční neděle, jako každoročně jediný den v roce, kdy se u našich přátel Lužických Srbů koná ojedinělá podívaná zvaná „jízdy křižáků“. Dá se říci, že v Horní Lužici to jsou úplně jiné Velikonoce. V Čechách koledy, malovaná vajíčka, pletení pomlázky, velikonoční výprask děvčat a žen zaručující jejich celoroční svěžest, nejrozšířenější tuzemské velikonoční tradice. Ale kousek od hranic našich německých sousedů, v okolí Budyšína, je tomu zcela jinak. Kromě malování kraslic je vše v rodinách Lužických Srbů odlišné. Tedy více než dobrý důvod vydat se s příznivci našeho spolku vše poznat na vlastní oči. Zájem byl tentokrát tak obrovský, dokonce jsme museli pozdější přihlášky odmítat. A tak o velikonoční neděli ráno se vydal z Liberce autobus pana Drbohlava obsazený až do posledního místečka s posádkou plnou očekávání nových zážitků do Horní Lužice; kde v okolí Budyšína se na neobvyklé putování vydává devět různých procesí téměř dvou tisícovek Lužických Srbů, jezdců na koních oblečených v černých oblecích, s dlouhými svrchníky a vysokými cylindry na hlavách. Slavnostní ráz jejich procesí podtrhují vyhřebelcovaní koně ve svátečních postrojích, s bohatě zdobenými hřívami a vyšívanými stuhami na oháňkách.

Staletí předávaná tradice křižáckých jízd má kořeny ještě v předkřesťanských dobách, kdy se věřilo, že pokud jezdci třikrát obkrouží pole a louky, zajistí jim ochranu před zlými silami a zejména hojnou úrodu. Tento zvyk v pozdějších dobách s příchodem křesťanství byl spojen se zvěstováním zprávy o zmrtvýchvstání Ježíše Krista o velikonoční neděli. Byl udržován zejména na územích osídlených katolickými Lužickými Srby, západoslovanským národem, který společně s dalším Polabskými Slovany se usídlil na území dnešního Německa podél řeky Labe až k Baltskému moři před více než 1000 lety.

V současnosti jde již jen o malý slovanský ostrov v Horní a Dolní Lužici, dnes součásti německých spolkových zemí Sasko a Braniborsko. K nejmenšímu slovanskému národu se dnes hlásí okolo 70 000 Lužických Srbů. Jejich kultura se uchovává zejména předáváním tradic a zvyků z generace na generaci; více než třicet lužickosrbských lidových zvyků je zapsáno na seznamu kulturního nehmotného dědictví UNESCO.

Velikonoční jízdy jsou unikátní tradicí. Tento zvyk působící jako oslava katolictví, je přitom starou pohanskou slavností. Lužickým Srbům se ji podařilo uchovat i přes všechny tlaky, kterým museli v dějinách čelit (reformace, nacismus či nepřízeň komunistického režimu). Za NDR byla tradice procesí přerušena, opět se rozvíjí od 90. let 20. století. Těší se velkému zájmu turistů nejen z Německa, ale i okolních států. K nejnavštěvovanějším patří procesí v Budyšíně, kam míří nejvíce návštěvníků. Tato jízda ale nepatří k největším. Účastní se jí okolo 100 svátečních jezdců.

My jsme se vydali nejdříve do Panschwitz Kuckau – vesničky mezi Budyšínem a Kamenzem, jejímž středobodem je klášter řádu cisterciánek Marienstern. Po ukončení ranních bohoslužeb jsme si prohlédli velmi rozsáhlý areál kláštera, interiér kostela i klenotnice, klášterní zahradu i přilehlý park. Před polednem se ještě před několika okamžiky pusté nádvoří kláštera začalo zaplňovat davy návštěvníků, kterých nakonec – včetně nás – bylo několik tisícovek z různých koutů Evropy. Po poledni začal sílit zpěv chorálů přibližujícího se procesí, až nakonec do nádvoří ve dvojstupech vjelo okolo stovky jezdců. Myslím, že každému, kdo tuto událost vidí poprvé, se zatají dech a svou pozornost soustředí jen na jezdce, koně a nádherné mužské hlasy zpívající střídavě německé a srbské duchovní chorály, které se v historických zdech kláštera majestátně rozléhají.

Ještě více působivý byl další průvod jezdců objíždějících vesnice v okolí obce Ralbic.  Tam nás zavedla členka našeho spolku paní Monika Cyžová, která se k nám po návštěvě kláštera v Mariensternu přidala. Díky tomu, že je sama Lužická Srbka a znalá místních poměrů, umožnila nám úžasný zážitek, o němž bychom asi jinak ani nevěděli. Mysleli jsme si, že dojem z kláštera v Mariensternu nemůže být překonán, ale křižácké  jízdy v Ralbic se účastnilo více než 600 jezdců! Zážitek, na který se nezapomíná. Jezdci se nejdříve shromáždili v kostele při bohoslužbě, při které zpívali opět náboženské písně v němčině i srbštině, poté nasedli na koně, převzali korouhve a kříže, přijali požehnání, třikrát objeli kostel a vesnici a opět vyrazili se za zpěvu písní do jejího okolí. Odpoledne se do Ralbic vrátili na krátkou mši se zpěvy a znovu třikrát sbor 600 zpívajících jezdců objel kostel a hřbitov, za zvuku kostelních zvonů byla poté jízda ukončena. Být tomu všemu přítomni byl skutečně nevšední s málo čím srovnatelný zážitek.

Mimořádný byl i dojem z místního hřbitova, kde jsou všechny upravené hroby úplně stejné v duchu zásady, že před bohem jsme si všichni rovni. Úplně poslední zastávkou byla krátká návštěva bývalého biskupského dvora, dnes sloužícího také jako katolické ubytovací a vzdělávací zařízení BENNOHAUS.

Milá paní Monika mluví velmi dobře česky, a tak jsme se mohli dozvědět od osoby nejpovolanější i o dalších lužických velikonočních zvycích (koulení vajíček, zdobení studní, pečení velikonočního moučníku i velikonoční vodě,…).

Naopak ona sama měla možnost se poprvé seznámit s naším, zejména pány velmi oblíbeným velikonočním zvykem – a to s pomlázkou. Když se na ni jeden náš „koledník“ s pomlázkou hnal, úžas v jejích očích byl nelíčený. Ale bylo to jen symbolické a vše skončilo s úsměvem. A v posledním menším procesí, které jsme potkali cestou zpět k Budyšínu, jsme viděli dalšího člena našeho spolku – manžela paní Moniky, pana Bjarnata Cyže a jejich syna. Procesí se totiž mohou účastnit jen muži, otcové se syny od 14 let. Nováčky poznáte podle zelených věnečků na fraku, kdo již jede svou 25 jízdu, má věneček stříbrný, kdo 50., má zlatý. My dokonce viděli jezdce s věnečkem zlato stříbrným – což značilo, že jel svou již 60. jízdu!! A tedy jeho věk se jistě již blížil k osmdesátce, na koni však seděl zpříma a hrdě, stejně jako jeho kolegové.

Výlet byl opravdu nevšedním zážitkem, i přes skutečně aprílové počasí – modré nebe střídal déšť, kroupy, vichr, i  se zablesklo a zahřmělo. Nakonec jsme se však vraceli se sluncem na obzoru i v duši. Velké díky patří i manželů Cyžovým za pomoc při organizaci a skvělý výběr těch nejlepších pozorovacích míst!

A příští rok si tuto nádherou podívanou určitě opět nenecháme ujít!

další fotografie naleznete v albu na adrese:

http://salliberec.rajce.idnes.cz/Velikonocni_Luzice_Marienstern%2C_Ralbic_-_jizdy_krizaku_16._dubna_2017/

 

 

 

 

Share Button

Diskuse k článku

Poznej svého souseda I – Dolní Slezsko (Frýdlant, Czocha, Zlotnické jezero, Swieradow Zdrój)

Share Button

Po úspěšné exkurzi do vánoční Horní Lužice v prosinci roku 2016 a v návaznosti na  „průzkum“ provedený během tohoto zájezdu mezi prvními účastníky, jsme se rozhodli připravit cyklus poznávacích výletů nazvaných „Poznej svého souseda“, kterým bychom chtěli přiblížit zajímavá nebo i úplně neznámá místa v regionu, kterému se dnes říká Euroregion, tedy u našich sousedů jak v Horní Lužici (dnes Sasku), tak Dolním Slezsku (dnes Dolnoslezské vojvodství v Polsku).

10. března 2017  jsme se nemuseli na naši úvodní výpravu vydávat příliš daleko. První zastávka byla ještě v Čechách, a to exkurze do postupně rekonstruovaného Zámeckého pivovaru ve Frýdlantu, jehož počátky se datují od 16. století, kdy se o jeho vznik zasloužil šlechtický rod Redernů. Koncem 20. století však z původního pivovaru zbylo jen velmi málo. Současný majitel pivovaru – pan Vávra – opravdu již vykonal kus práce, ale ještě velká část renovace je před ním. Prohlídka rekonstruovaných míst, i těch, ještě čekajících na obnovu, byla velmi zajímavá. Součástí exkurze byla i ochutnávka několika druhů piv, která však byla i tak trochu zrádná, protože piva byla opravdu silná ( 16 a více stupňů).

Po návštěvě pivovaru jsme se již přemístili k hlavnímu cíli našeho putování, jen několik kilometrů za polskou hranici, cca 2 kilometry za městečko Lešna, k majestátnímu, tajemnému a romantickému hradu Czocha. Zámek Czocha obestírá řada záhad. Po staletí patřil k českému území; Czocha znamenala „česká“. Majestátní, připomínající moravský Bouzov, se vypíná na skále nad Lešňanským jezerem.

Czocha byla součástí obranných hradů budovaných podél hranic českého království před nájezdy tatarských kmenů Václavem II. ve 2. polovině 13. století. Na počátku byla tvrzí z obranné věže a věže strážní, postavena na vysoké žulové skále nad řekou Kwisou tvořící hranici mezi českým královstvím a Polskem. V roce 1315 se oženil Jindřich Javorský s Anežkou, dcerou Václava II. a Elišky Rejčky; okolí řeky Kwisy bylo Anežčiným věnem. Jindřich vybudoval hrad, své území uhájil i proti mocnému Janu Lucemburskému. Následně hrad i území patřilo rodům Donínů, Kluxů, Nostitzů a Uechtritzů. Součástí zemí Koruny České bylo až do 18. století, kdy Dolní Slezsko za vlády Marie Terezie získalo Prusko.

V 15. století hrad dobyli husité, postupně ztrácel obrannou funkci. V 16. století již patřil Nostitzům. Vlastnili ho dalších 250 let, uskutečnili nákladnou přestavbou na renesanční zámek. Podle legend to umožnila naleziště zlata v okolí; dokládají to i názvy obcí Zlotý sen, Zlotniky…

Uechtritzové koupili zámek počátkem 18. století. Největší pohroma přišla v roce 1753, po obrovském požáru se honosný zámek změnil téměř v trosky. Bylo zničeno skoro vše, kromě obvodových zdí. Majitel začal s rekonstrukcí trvající pět let, pokračovala velmi pomalu.

V roce 1909 zámek koupil drážďanský továrník Ernest Gützov. Novošlechtic, který si titul koupil díky svému bohatství (vlastnil největší továrnu na doutníky), zámek nechal přebudovat na rodinné sídlo. Přestavbu řídil architekt císaře Viléma II. – Bodo Ebhardt.

Zámek se změnil v goticko-romanticko-renesančním slohu podle dobové rytiny z roku 1703. Přestavba trvala do roku 1914, stála 4 milióny marek, během ní byl vybudován hradní příkop, 40 tajných chodeb (dodnes objeveno pouze 14), ale byly zničeny mnohé zbytky ještě původního hradu. Gützov kompletoval sbírky nábytku, zbraní, obrazů, vzácných vín, technických novinek. Přátelil se s Romanovci skrývajícími se zde po roce 1917, za 2. světové války hostil nacistu Wernera von Brauna (konstruktér raket a zbraní). Za II. světové války zde sídlila škola šifrantů abwehru. Rodina Gützova odešla v březnu 1945 do Drážďan, přežili kobercový nálet; v lázních Bad Vildungen továrník zemřel v březnu 1946.

Po válce byl zámek několikrát vykraden, poničen. Byla zde sovětská armáda, později řečtí uprchlíci. V letech 1952 – 1996 sloužil jako rekreační středisko důstojníků polské armády. Dnes je v zámku konferenční centrum a hotel; okruh, který mohou návštěvníci celoročně navštívit, jsme si prohlédli od sklepení až po nejvyšší místnosti ve věži. Dokonce se nám podařilo v tajných chodbách i trochu zabloudit. Počasí se také umoudřilo, déšť ustal, a tak jsme se mohli kochat i výhledy na přehradní jezero pod námi i blízké okolí.

Proč na zámku je tolik tajných chodeb, proč na počátku 20. století bylo odvezeno na 5000 kubických metrů zeminy, kam se ztratily stavební plány rekonstrukce, kam zmizel údajný zlatý poklad – to je řada otázek, na které zatím nejsou známy odpovědi.

Zámek, který řadu století patřil k českému území, má nezaměnitelnou tajemnou atmosféru. Je i v zahraniční velmi vyhledávaný, zejména nadšenci záhad a Harryho Pottera.

Cestou ze zámku jsme využili příznivějšího počasí a navštívili další přehradu u obce Zlotniky Lubaňské – Zlotnické jezero a nedaleko ní velmi ojedinělou památku – jednu z mála dochovaných šibeničních věží, vznikla ve 13. století. Poslední exekuce byly prováděny ještě v polovině 18. století, popravovalo se oběšením, lámáním v kole, natahováním na skřipec…Genius locci zde působí i dnes, a to nejen pro smutnými příběhy těch, kteří zde byli popraveni. Na dohled šibeniční věži, v údolí řeky Kwisy, se nachází Zlotnické jezero. K jeho hrázi nás dovedla levobřežní cesta se dvěma romantickými  tunely. Až bizarně působila budova elektrárny stojící u paty hráze a ohromné přepadové schody, kterými se odvádí voda v případě kritického naplnění nádrže.

Naše první putování za našimi dolnoslezskými sousedy jsme ukončili v horském lázeňském městě Swieradow Zdrój, do roku 1945 ovšem známého pod německým názvem Bad Flinsberg. První písemné zmínky o Flinsbergu jsou známy od 16. století, přibližně ve stejné době se dostávaly do povědomí zprávy o zdejších pramenech, jejich výjimečných vlastnostech. V roce 1739 je nechala rodina Schaffgotschů odborně prozkoumat a popsat. Ze závěrů zkoumání vyplynulo, že: „zlepšují chuť k jídlu, zastavují nevolnost, zmírňují úzkostní stavy a nemoci žaludku či jater”; tím se i potvrdila účinnost pramenů při léčení zdravotních neduhů. Následně byl postaven první lázeňský dům. Na konci 19. století obec postihla nešťastná událost, kdy v důsledku tragického požáru byla zničena téměř celá lázeňská zástavba. Popelem lehl i Zřídelní dům. Po čtyřech letech od této události v roce 1899 byl již otevřen nový Lázeňský dům.

Svého vrcholu rozvoj lázní dosáhl ve dvacátých letech 20. století. Na počátku 30. let poslední německý starosta města – Paul Schmidt – náhodně odhalil radioaktivní vlastnosti zdejších léčivých vod, které mají díky obsahu radonu.

Po roce 1945 byla v důsledku poválečného vyrovnání posunuta společná německo-polská hranice více na západ a tím se i německé lázně spolu s dalším územím staly součástí Polska a změnily svůj název na Świeradow-Zdrój.

Prvotní dojem, kterým městečko zapůsobí, je, že jste přijeli do německého nebo rakouského horského městečka. A je to naprosto správný pocit, německá historie několika staletí se do podoby horského centra nesmazatelně zapsala; svůj ráz si dochovalo až do dnešních dnů.

I přesto, že se lázně nacházejí v nadmořské výšce 450 – 650 metrů, mají díky teplému fénu vanoucímu z polské nížiny velmi příjemné mikroklima. Nad městem se zvedá hradba Jizerských hor a jejich nejvyšší polský vrchol – Stóg Izerski (1105 m). Na něj od roku 2008 vede kabinková lanovka, cesta vzhůru trvá 8 minut, dostatek času kochat se výhledy na celé údolí, nedaleké Krkonoše a Jizerské hory.

Byla zde vybudována moderní 2. nejdelší polská sjezdovka délky 2500 m. Od horní stanice lanovky je možnéí se vydat na český Smrk vzdálený asi hodinu pohodlné chůze nebo po mnoha dalších turistických stezkách po hřebenech Jizerek i nedalekých Krkonoš.

Za jeden den jsme toho zvládli opravdu hodně, přitom jsme se nevzdálili více než 50-60 kilometrů od našeho Liberce. Pro mnoho účastníků (stejně tak jako pro nás před několika lety), to byla cesta plná objevů nových míst. A to mnozí v naší kotlině žijí desítky let. Jsme rádi, že jsme k tomuto objevování mohli přispět a slibujeme, že v našem snažení nepolevíme ani v budoucnu.

další foto v albu na stránce:

http://salliberec.rajce.idnes.cz/Polsko_Frydlant%2C_Czocha%2C_Swieradow_Zdroj_10._brezna_2017/

 

Share Button

Diskuse k článku