Header Image - Societas Amicuum Liberec (SAL), z.s.

j.vancatova

PF 2018

Share Button

 

Share Button

Diskuse k článku

Vánoční Zhořelec

Share Button

Sobota 16. prosince 2017 se stala tohoto roku posledním dnem spolkového poznávání. Protože advent byl v plném běhu, nemohlo ani být jiné téma výletu, než vánoční. Je až neuvěřitelné, jak čas rychle letí. Uplynul přesně rok, týden a den od našeho prvního nesmělého pokusu – výletu do vánočního Herrnhutu a Budyšína. A protože naše putování jsme se snažili dělit mezi naše hornolužické a dolnoslezské sousedy,tak jsme tedy zvolili symbolický cíl: německo-polský Zhořelec – Görlitz.

Ve Zhořelci totiž nenarazíte na megalomanské tržiště podobné trhům v jiných německých městech, jako jsou Drážďany či Norimberk nabízejících spousty moderních lákadel a atrakcí, ale zato na příjemnou skoro rodinnou atmosféru malebného tržiště v historickém centru, s nejen typickými bratwursty a klobásami, ale také sedláckým chlebem (krajíc ukrojený z obrovského pecnu chleba a pomazaný sádlem se škvarky a cibulí), vydatnými polévkami, sladkými koláči, ale i tradičními vánočními nápoji (svařák a punč). Zkrátka mísí se zde všechny dobroty Horní Lužice, Dolního Slezska, Čech, Saska a Polska. A to proto, že Zhořelec leží na historickém i dnešním průsečíku těchto zemí.

Původní osídlení Zhořelce bylo slovanské – Lužičtí Srbové, téměř pět staletí patřilo město do svazku zemí Koruny české, po roce 1634 se stalo součástí Horní Lužice, posléze připadlo jako dolnoslezská provincie Prusku, až nakonec v roce 1945 bylo město v důsledku poválečného vyrovnání a posunu hranic rozděleno na polskou (Zhořelec) a německou část (Görlitz).

Hranicí samotnou je řeka Nisa, která Zhořelcem protéká. Větší část města s historickým centrem připadla Německu, do polské části přišli noví osídlenci, kteří nahradili převážně odsunuté německé obyvatele. Tisíciletá společná historie města se rozdvojila, její faktickou spojnicí zůstalo jen několik mostů. A právě v německé části města (kromě malé exkurze na polské nábřeží Nisy) jsme prožili stříbrnou sobotu.

Zhořelec má nejrozsáhlejší dochované historické centrum na sever od Alp, které čítá téměř 4000 památkových objektů nejrůznějších slohů – od gotiky až po současnost. Díky tomu je vyhledávaný nejen turisty, ale i mnoha světovými filmovými štáby a získal označení Görliwood. Na tom má zásluhu i tajemný mecenáš, který již více než 15 let každoročně posílá městu 0,5 milionu euro. Má pouze dvě podmínky využití těchto prostředků: na rekonstrukci některé z historických památek a zachování jeho anonymity.

Projít jen historické centrum města s halovými domy, několika věžemi, kostely a baštami rozprostírající se mezi Nisou, Dolním náměstí (Untermarkt), Horním náměstí (Obermarkt) a Poštovním náměstím (Postmarkt) nám „zabralo“ téměř 3,5 hodiny. A to opravdu byla jen nepatrná část historických památek: kostel sv. Petra a Pavla a unikátní Sluneční varhany, nejstarší světský dům  – Waidhaus, radnice s orlojem, „šeptající portál“ a Zeile (obdoba našeho špalíčku) na Dolním náměstí, Biblický dům, Váha, zámek, hradby, Mikulášská věž, Rychbašská věž, Kaisertutz, kostel Nejsvětější trojice s nádhernou výzdobou a kaplí sv. Barbory pocházející ze 13. století s vysokou věží Mnich, přilehlá novogotická budova gymnázia a základní školy, Tlustá věž, secesní budova prvního obchodního domu z 20.let 20. století, kostel Frauenkirche, divadlo, budovy Muzea Dolního Slezska, Muzea Horní Lužice atd. To vše doplněno řadou opravdu vtipných soch, kašen,..a všude přítomná směsice vůní svařáku, klobás a sladkostí.

Ve druhé polovině dne jsme si vychutnali působivou atmosféru Slezského Ježíškova vánočního trhu s jesličkami a malou ohrádkou s živými zvířaty u zhořelecké radnice; zejména večerní nálada, kdy se rozzářilo sváteční osvětlení s dominujícími Herrnhutskými hvězdami, návštěva Vánočního domu (údajně největší německý obchod s tradičními vánočními výrobky) a z nebe se snášející bílé vločky nás na příchod toho našeho Ježíška naladily dokonale.

Zhořelec má opravdu mnoho lákadel. Jeden den nám na jejich poznání rozhodně nestačil, takže určitě se ještě, pro změnu třeba v létě, opět vrátíme.

Moc děkujeme za přízeň a těšíme se tedy opět na viděnou při dalším objevování společné historie našeho regionu v roce 2018 !

další foto naleznete v albu na adrese:

http://salliberec.rajce.idnes.cz/Adventni_Zhorelec_16._prosince_2017/

Share Button

Diskuse k článku

Poznej svého souseda V – Dolní Slezsko (Boleslawiec, Grodziec)

Share Button

V pátek 27. října 2017 – jsme se letos naposledy vydali s našimi spolkovými příznivci za poznáváním našich sousedů v rámci cyklu „Poznej svého souseda“ do polského Boleslawce. A opět jsme se vydali do míst, která po několik staletí patřila do zemí Koruny české.

Město ležící v jihozápadní části Polska je známo jako jedno z nejkrásnějších měst Dolního Slezska. Je situováno mezi řekami Bóbr a Kwisa. Počátky města sahají do středověku, město bylo založeno již v roce 1251. Rozvoj města v následujících stoletích byl dán především privilegiem vaření piva. Řemeslo a obchod byly v následujících desetiletích významnými zdroji příjmů města.

Mezi nejvýznamnější výhody města patří výhodná poloha na historických obchodních trasách i současných dopravních tepnách od Wroclawi k Drážďanům, od Baltského moře k jižní Evropě. K nejatraktivnějším místům patří staré Tržní náměstí s gotickými, renesančními a barokními činžovními domy s pestrými fasádami. Radnice s výraznou věží a překrásnými portály pochází z 16.století. Z historického hlediska je stejně cenný i Chrám Nanebevzetí panny Marie a svatého Mikuláše s barokním oltářem z roku 1725, historickou křtitelnici či kazatelnou ze 17. století. Neoddělitelnou součástí Boleslawce jsou zrenovované části hradeb, zajímavě promíchané s novějšími budovami, podél nichž vede tradiční výletní cesta. Za zmínku stojí také velká neogotická budova Okresního soudu, neoklasicistní Městské divadlo či pomník maršála Kutuzova, který zde zemřel.

Boleslawiec je vyhlášený svou keramikou v Polsku i v zahraničí. Hojné sbírky zdejší keramiky můžete vidět v Muzeu hrnčířství, jediné instituci tohoto typu v Polsku a jedné z mála v Evropě.  Současný Boleslawiec je dynamicky se vyvíjející město s asi 43.000 obyvatel, z průmyslových oborů dominuje výroba keramiky, farmacie, textilní průmysl.

První zmínky jsou ze středověku – charta města z roku 1251. Během bouřlivého 13. století se Bolesławec patřil řadě slezských knížat. V roce 1368 město i s okolními pozemky zdědil Karel IV., tím se Bolesławiec začlenil do zemí Koruny České. Bohatnutí města se však  v 15. století zbrzdilo, zejména díky obléhaní husitskou armádou v roce 1429o čtyřicet let později v roce 1462 Boleslawiec zaplavila ničivá povodeň z řeky Bóbr. Od středověku však rostla přítomnost německých osadníků ve městě, brzy převýšila městskou slovanskou populaci.

Během stejného období vzrostla reputace města jako hrnčířského centra. Kvůli bohatým zdrojům jílu v okolí Bolesławce město lákalo výrobce keramiky k založení obchodu ve městě, příliv hrnčířů byl tak velký, že v roce 1511 vytvořili keramici ve městě obchodní gildu (cech), aby chránili své řemeslo.

Během reformace se Bolesławiec (tehdy již známý pod jeho německým názvem Bunzlau) stal spojencem  protestantů a odmítl katolickou víru. Během 15. století město rychle expandovalo díky obchodu, z této renesanční éry  pocházejí nejvýznamnější architektonické památky v historickém centru. Také v této době rozvoje bylo v celém městě vybudováno vodovodní a kanalizační potrubí,  Bunzlau se stalo důležitou obchodní zastávkou na obchodní cestě Via Regia. Městské bohatství se však během třicetileté války ztenčilo, švédské jednotky v roce 1642 vyplenily a zničily většinu města. Během první slezské války v roce 1742 připojilo Prusko Dolní Slezsko (a tím Bunzlau) ke svému území. Tímto krokem se naše několik staletí společná historie rozdělila. Během 18. století bylo centrum města znovu rekonstruováno a vzniklo mnoho nových výstavních památek. Industrializace v 19. století přivedla do Bunzlau železnici, výrazně rozšiřující se město zbouralo z velké části původní městské hradby ve prospěch okružní silnice kolem Starého Města.

Po skončení druhé světové války v roce 1945 byl Bolesławiec (již opět pod bývalým polským názvem) nucen znovu vystavět více než polovinu své infrastruktury kvůli rozsáhlým škodám způsobeným válkou. Město v rámci poválečných změn a posunu polsko-německé hranice bylo připojeno k Polsku, německá populace byla vyhnaná, nahrazena polskými osadníky z východu. Navzdory ztrátě německého obyvatelstva z města však keramický průmysl nezmizel, jen se změnilo jeho zaměření dle potřeb komunistického režimu. Během padesátých a šedesátých let zaznamenal Bolesławiec obrovský populační boom a významně se rozšířil, ale nejcennější historické jádro zůstalo zachováno, počátkem století 21. skvěle zrekonstruováno.

Za městský architektonický poklad je považován také 450 metrů dlouhý železniční viadukt s 35 oblouky z kamenných kvádrů považovaný za jednu z nejvýznamnějších technických památek nejen v Polsku, ale i střední Evropě.

Po příjezdu do města jsem nejdříve navštívili jednu z několika boleslawských keramiček – Boleslawskou manufakturu a její „živé muzeum“. Během exkurze jsme měli možnost si do detailu prohlédnout celou technologii výroby keramiky – od zpracování keramické hlíny až po finální produkt. Skoro všichni jsme si v závěru prohlídky řekli, že na to, jak je výroba pracná a kolikrát dělníci musí vzít výrobek do ruky (15-17 operací), než je hotový, keramika není tak drahá, jak se nám na první pohled v podnikové prodejně zdálo. Zejména jsme obdivovali preciznost a nekonečnou trpělivost dekoratérek.

Po prohlídce manufaktury jsme vyrazili na prohlídku historického centra, nevynechali jsme ani historické náměstí, ani radnici – včetně nahlédnutí do žaláře, kam bývali uvrhováni zejména opilci (bez rozdílu stavu), pak jsme pokračovali po historické okružní cestě po nejvýznamnějších městských památkách. Podařilo se nám též navštívit i nádherný sál (auditórium)  neogotické budovy bývalého gymnázia. Není běžně přístupný, ale předseda soudu se nad bývalými „sousedy“ slitoval a návštěvu nám umožnil, stálo to za to! Exkurzi města jsme ukončili u železničního viaduktu, pak již následoval přejezd na nedaleký hrad Grodziec, nejstarší šlechtické muzeum v Evropě.

Velkolepost hradu Grodziec, jednoho z nejromantičtějších goticko-renesančních sídel ve Slezsku, se stala i jeho prokletím. Staletí vábil nové útočníky, místní jej rozebírali na stavby svých domů; přesto se stal prvním muzejním šlechtickým sídlem v Evropě, které si můžeme prohlížet dodnes. Patří k nejrozsáhlejším hradním objektům Polska, goticko-renesanční hrad (německy Gröditzburg, česky Hradec), se nachází mezi městy Boleslawiec a Legnica.

První zmínka o osadě pochází z roku 1155, je uváděna v bule papeže Hadriana IV.. Prvním majitelem panství byl kníže Boleslav I. Vysoký, který začal s výstavbou obranného hradiště v roce 1159. Sídlo prošlo sedmi významnými stavebními přeměnami. Současná rozloha kopíruje stav ze 16. a 17. století, kdy byla vybudována poslední část opevnění. Je úctyhodná, téměř 4 hektary. Původní dřevěná obranná tvrz byla k tomuto poslání předurčena díky své poloze. Tím spíše, že v minulosti čedičový kopec nebyl zalesněn (na rozdíl ode dneška) a poskytoval skvělý rozhled.

Přesto hrad dobyli, poničili a vypálili husité. Proto legnický kníže Frederick I., majitel panství, v roce 1474 začal výstavbu kamenného hradu s mnoha obrannými prvky (věžemi, hradbami, bastiony). Stavbu budoval 15 let, dalších 20 let pokračoval jeho syn. Ani tato opatření nezajistila hradu nedobytnost.

Během třicetileté války v roce 1633 podlehl útoku Valdštejnova vojska. Přispěla k tomu i zrada Mety, milenky velitele posádky hradu; v noci spustila z hradeb žebříky a pomohla nepříteli. Celá posádka byla pobita, velitel, když pochopil Metinu zradu, skočil z věže; Metu mučili, aby vyzradila, kde je ukryt poklad legnických knížat. Vyzradila a byla svržena z věže. Dodnes se jí říká Věž zrady. Hrad byl pobořen a vypálen. Za dalších 9 let hrad dobyla i švédská vojska.

V roce 1800 předposledními úpravami byla část hradu zpřístupněna veřejnosti a stala se tak prvním muzejním šlechtickým objektem v Evropě. Seznam majitelů je velmi dlouhý, posledními byli německý průmyslník Willibald von Dirksen a jeho syn. Grodziec vlastnili v letech 1899 – 1945; přestavěli ho v romantickém historizujícím stylu architekta Bodo Ebhardta (zámek Czocha). V této podobě si lze Grodziec prohlédnout i dnes. Syn Willibalda von Dirksena byl v diplomatických službách III. říše a blízkým přítelem Hitlera, takže asi nepřekvapí, že po válce byl jeho majetek i hrad zkonfiskován, připadl polskému státu. Dnes je ve vlastnictví přilehlé obce, koná se zde řada akcí historických rytířských spolků, zejména určených mládeži.

Jak už jsme si v Polsku zvykli, interiéry hradu jsme si celé mohli prohlédnout individuálně, nevynechali jsme nic – od sklepa až po věže a střešní ochozy. Jen kdyby trochu expozice byly uspořádány, ale snad i to se zde v  budoucnu naučí (anebo my máme z českých hradů a zámků nastaveny velmi vysoké standarty). Škoda jen, že se na zpáteční cestě hodně rozpršelo, tak snad zase příště nám sluníčko bude přát!

 

 

Další fotografie naleznete v albu na této adrese:

http://salliberec.rajce.idnes.cz/Polsko_Boleslawiec%2C_Grodziec_27._rijna_2017/

 

 

Share Button

Diskuse k článku

Poznej svého souseda IV – Horní Lužice (Kottmarsdorf, Nochten, Horka)

Share Button

V pátek 6. října 2017  nás u autobusu přivítalo deštivé ráno a dozvuky vichru, který se nad naším krajem a zejména Saskem a Lužicí přehnal předchozí čtvrteční večer.  Několik našich příznivců dokonce výlet z obav z počasí vzdalo. Nicméně všichni příchozí zavrhli návrh náhradního cíle – hrad Stolpen, a tak jsme se vydali na cestu dle původního itineráře, jehož hlavním cílem byl ojedinělý valounový park v Nochtenu. Nakonec v Sasku se počasí trochu umoudřilo, byť větrno, provázely nás jen nevelké přeháňky.

První zastávkou byl malebný Kottmarsdorf, jedno z nejvýše položených míst Horní Lužice ležící uprostřed Trojzemí (Německo – Česká republika – Polsko), na úpatí 583 metry vysokého Kottmaru, kde vyvěrá jeden ze tří pramenů řeky Sprévy. Turistickým magnetem je zdejší větrný mlýn. Technická památka postavená v roce 1843 stojí na vrcholu Pfarrberg (435 m n. m.) nedaleko Žitavy a Löbau je zároveň i místem, které také nabízí jedny z nejpůvabnějších výhledů v Horní Lužici.

Mlýn byl v provozu rovných 100 let, do roku 1943. Když v tomto roce zemřel poslední mlynář, dominanta vesnice začala postupně chátrat. Až v roce 1961 místní školák se svým učitelem začali pečovat o opuštěnou stavbu. Na začátku ji zbavili nánosů prachu a odpadků; tím byl položen základní kámen pro další vzkříšení i technického zařízení. Od té doby pečuje o mlýn společně obec a Spolek přátel přírody a rodáků Kottmarsdorfu. Vnější rekonstrukce pokračovala položením nové střechy, osazením oken a závěrečným umístěním větrných lopatek, které mají rozpětí úctyhodných 17 metrů.

Mlýn opět mohl při větrném počasí pracovat. Od roku 1993 mohou návštěvníci opět na vlastní oči vidět, jak 50 tun těžký dřevěný obr poháněný poryvy větru doprovázenými skřípotem a vrzáním, se otáčí. Bez ohledu na to z jakého směru vítr vane, latě, které tvoří lopatky, zpívají opět svou veselou píseň. Bohužel řádění silného čtvrtečního větru si vybralo svou daň, jedna z lopatek mlýna se ulomila, i přesto představitelé místního spolku na nás čekali a mlýnem nás provedli od přízemí až po střechu. Bylo překvapivé, co vše se do třech pater mlýna, který z vnějšku nevypadal příliš velký, vešlo.

Viděli jsme, jak se ve mlýně před více než 150 lety mlela z obilí mouka, jak vypadal světnička mlynáře a jeho pomocníka, mlynářský otčenáš a mnoho dalších zajímavostí. Vedle mlýna je také starý mlynářský dům, kde se nachází malé muzeum s rolnickou světnicí z 18. století, kde také pořádá spolek různé výstavy. V roce 1998 byla také vybudována stará německá pekárna s kamennými pecemi, kde příležitostně spolek rodáků za rozednění, jako za časů našich babiček, peče chléb a koláče podle hornolužických receptur.

Za prohlídku mlýna patřilo spolku místních rodáků velké poděkování a moc jim držíme palce, aby brzy opět jejich krásná památka byla opravena a rozdávala radost a poučení dalším návštěvníkům.

Původně jsme po návštěvě mlýna měli naplánovanou návštěvu litinové krásky – rozhledny v nedalekém Löbau, ale vzhledem k mokru a větru (rozhledna bývá uzavřena) jsme již pokračovali přímo  k hlavnímu cíli našeho putování – do Nochtenu. Löbau určitě navštívíme v příštím        roce!

Unikátní projekt Findlingpark (valounový park) v Nochtenu je důkazem úspěšné rekultivace krajiny poškozené těžbou hnědého uhlí v povrchových dolech v Horní Lužici, ale i místem paradoxů. Tisíce balvanů, malebná údolí, jezírka, desetitisíce květin a bylinek střeží bizarní kulisy elektrárny Boxberg. Krajina Horní Lužice procházela v posledních dvou stoletích výraznými změnami. O její proměnu se zasloužila povrchová těžba hnědého hnutí, intenzivní ve druhé polovině 20. století. Byly vytěženy obrovské objemy půdy.

Inženýři bývalé NDR neoplývali originálními nápady, jak by se dalo s nevzhlednými haldami naložit. Až na přelomu tisíciletí došlo k razantnímu rozhodnutí o ukončení těžby ve většině lokalit, postupnou přeměnu krajiny v turisticky přitažlivou oblast.

Roky již dochází k zaplavování bývalých lomů, výstavbě kanálů propojujících dřívější doly v saské Horní Lužici, i v sousedním Braniborsku, budování cyklostezek a další infrastruktury podporující rozvoj rekreace a turistiky. Utváření lužické krajiny ale bylo ovlivněno mnohem dříve. Po celé Lužici se nachází obrovské množství kamenů nejrůznějších rozměrů, které se objevily při povrchové těžbě. Geologové dlouho nevěděli, odkud se úlomky různých hornin dostaly z hor do rovinaté Lužice.

Dnes už je odpověď známá, příčinou byly přírodní katastrofy v období čtvrtohor opakovaně postihující severní polovinu Evropy. V dobách ledových byla pokryta většina evropského severu několikrát ledovci, několikrát se sunuly jejich masy ze Skandinávie na jih a strhávaly s sebou vše, co se jim postavilo do cesty.

Části pohoří byly přesunuty, rozmělněny až na štěrk a písek, některé úlomky odolaly; skryté v ledu se pak dostaly i do Lužice, kde nejvíce valounů zůstalo po ústupu ledovce poslední doby ledové, zhruba před 230 000 lety. Osamocené balvany byly pak odkryty při odtěžování zeminy v povrchových dolech. V letech 2000-2003 na ploše 20 hektarů díky nápadu Hanse Ulbricha a Klause Kotzana vznikla přírodní zahrada Park balvanů Nochten (Findlingspark). Nachází se v poměrně členitém terénu, prochází malebnými údolími i vrcholky kopečků, ze kterých je nádherný výhled na plochu parku.

V celém parku jsme si prohlédli více než 7000 valounů, jejich největší koncentraci (6000 kusů) v centrální části tvořící obří skalku osazenou kromě valounů mnoha rostlinami, bylinkami, na přilehlých dunách kvetly podzimní druhy ze 160 odrůd vřesů, vše doplněno zakrslými jehličnany a mnoha informacemi (i když bohužel česká varianta chyběla).

Nejvíce větrno bylo na pahorku Malá Skandinávie, kde z drobných kamínků je vytvořena mapa Skandinávie a Pobaltí, kde jsou v původních místech původu položeny jednotlivé druhy valounů. Baltské moře představuje zelený trávník.

Findlingspark slouží k poznání a relaxaci, od kochání se pohledy na toto ojedinělé dílo nás neodradila ani krátká přeháňka a větrné počasí, jen jsme se museli smířit se stále přítomnou bizarní dominantou elektrárny Boxberg v sousedství,  která jako jedna z mála v Lužici je stále v provozu. Přesto barevná a zlatá pole vřesů nás natolik okouzlila, že se určitě Nochten ještě vydáme navštívit i v jarním období, abychom si užili i raných druhů vřesů a rostlin (azalky, floxy, minirododendróny, tulipány, lilije). Nakonec jsme byli moc rádi, že nás počasí neodradilo a krásy říjnového parku jsme si užili.

Naší poslední zastávkou byl vzácný kostel v Horce nedaleko města Niesky. Vzácný je nejen stářím a výzdobou (pocházející až z 13.století), ale především svou obrannou zdí, která ochraňovala místní před útoky vojsk a dobyvatelů procházejících v minulosti okolo. A vždy splnila svou úlohu výtečně, ochránila místní i před husity, kteří sice přilehlou vesnici vypálili, ale všichni ukrytí za zdí u kostela přežili. Také zde, v silných zdech, jsou zabudovány drobné úlomky valounů , které se nacházely v okolí – podobně jako v Nochtenu – jako pozůstatek ustupujícího čtvrtohorního ledovce..

 

další fotografie naleznete v albu na adrese:

http://salliberec.rajce.idnes.cz/Horni_Luzice_Kottmarsdorf%2C_Nochten%2C_Horka_6._rijna_2017/

 

 

 

Share Button

Diskuse k článku

Poznej svého souseda III – Dolní Slezsko -Polské Krkonoše (Chojnik, Kowary, Karpacz, Sklářská Poreba)

Share Button

 

Další pokračování cyklu našich poznávacích exkurzí k našim sousedům bylo naplánováno na 16. červen 2017. Bohužel jsme však museli z důvodu nenalezení náhrady autobusu v tomto termínu zájezd přesunout až na poprázdninový termín, chtěli jsme také vyjít vstříc i našim příznivcům, kteří se nemohou v pátek uvolnit ze zaměstnání, a tak termín výletu byl stanoven tentokrát na sobotu.

V sobotu 9. září 2017  nás čekalo sluncem zalité ráno (ani jsme netušili, jaké jsme měli štěstí – předešlý i následující víkendy propršely a bylo sychravo) a také nový přepravce – pan Šimon, který zastoupil pana Drbohlava (který až do konce září byl mimo ČR). Účastníků se sešlo okolo 40 a tento výlet se tak zařadil k těm s doposud nejpočetnější účastí, zárpoveň se jej zúčastnil poměrně značný počet našich nových příznivců.

Cíl byl poměrně blízký, po hodině a čtvrt jízdy jsme již byli na na parkovišti v Soběšově (dnes součásti Jelení Hory) a nad námi se tyčil zalesněný vrchol s vykukující věží hradu Chojnik. Cíl vypadal blízko a snadno dosažitelný, nicméně čekala nás téměř hodina pomalého stoupání po pohodlné cestě. Protože téměř všichni zde byli poprvé, netušili, co je vlastně na vrcholu čeká. Chojnik si své tajemství pro příchozí stráží až do posledních metrů přístupové stezky. Malá vyhlídka na hřebeny polských Krkonoš asi půl kilometru pod hradem ale již trochu napověděla, na co se můžeme těšit.

Od 13. století chránil tento jediný nejvýše položený hrad v Krkonoších jejich obyvatele před nevítanými návštěvníky. Hrad Chojnik (německy Kynast) na vrcholu žulového ostrohu ve výšce 627 metrů svou funkci splnil na výbornou, nikdy nebyl dobyt; přestože dnes je zříceninou, je turisty vyhledávanou destinací.

Chojnik je typický představitel hradní dolnoslezské architektury. Hrad byl založen piastovským knížetem Bolkem II. v roce 1364 k ochraně okolního jím kolonizovaného území. Z původně lovecké dřevěné tvrze vybudované o sto let dříve brzy vyrostl kamenný hrad, postupně neprodyšně opevněný. Po smrti knížete Bolka jeho manželka darovala majetek německé šlechtické rodině Schaffgotschů, kteří jej s malou přestávkou měli v držení téměř 600 let; zejména jim sloužil jako správní sídlo panství.

Chojnik zažil největší stavební rozmach v 16. století. K původnímu nevelkému hradnímu paláci bylo přistavěno druhé nádvoří se stájemi, severní baštou, pranýřem, soudní síní, kuchyní, pekárnou, hladomornou, sklepy, zbrojnicí a zásobárnou vody. Konečnou podobu hrad získal v 17. století v průběhu třicetileté války, kdy pro zvýšení jeho obrany byly přistavěny kasematy a další bašty. Všechny hradby získaly i typické renesanční půlobloučkové atiky.

Schaffgotschům byl v roce 1634 hrad zkonfiskován, za údajnou zradu císaře a podporu Albrechta z Valdštejna. Poměrně záhy, v roce 1649, byl opět navrácen. Šlechta však již měla vybudované nové sídlo, Chojnik udržovala jen jako významnou pevnost. Bohužel v roce 1675 hrad zasáhl blesk a celý vyhořel.

Postupně chátral, pro majitele pozbyl významu. V polovině 19. století však díky vlně novoromantismu byl objeven turisty, byly provedeny nutné záchranné práce a vybudována chata pro turisty; od té doby se těší zájmu návštěvníků dodnes. Rozvoj turistiky na Chojniku by nebyl možný bez podpory Schaffgotschů, v jejichž rukách byl až do roku 1945.

Ve 20. století v několika vlnách proběhly další sanační práce a celkem trvaly několik desítek let. Výsledná podoba úprav se opravdu vydařila; o Chojnik se dnes stará rytířský spolek (v Polsku se tyto spolky těší velkému zájmu), v průběhu roku zde pořádají různé akce připomínající rytířská klání a středověká řemesla.

Stálo za to překonat strach z výšek a vystoupat i na nejvyšší místo – ochoz věže. Z výhledů na polské Krkonoše i kouzelnou krajinu pod nimi se opravdu tajil dech. Můj hluboký obdiv mají všichni, kteří se odvážili a vystoupali až nahoru, jak dokazují fotografie – naše námaha byla bohatě odměněna!

Chojnik je také obestřen řadou legend. Nejznámější je o krásné princezně Kunegundě, byla nejen krásná, ale především pyšná a rozmařilá. Když nadešel čas jejích vdavek, dala si podmínku, že její vyvolený musí v brnění objet na koni podél opevnění celý hrad. Žádnému nápadníkovi se to nepovedlo, všichni se zřítili ze strmých skal do rokle a zahynuli. Nakonec jeden rytíř tuto podmínku splnil. O princeznu však zájem neměl, byl šťastně ženatý, chtěl jen ukončit zbytečné ztráty životů. Kunegunda svou porážku neunesla a vrhla se z hradní věže do propasti také. 

Po návratu k autobusu (někteří adrenalinoví turisté si jej ještě zpestřili sestupem po černé značce mezi krkolomnými skalami a spoustou schodů) jsme se přesunuli jenom o několik málo kilometrů dále  – do Parku miniatur Dolního Slezska do Kowar. Myslím, že opět všichni byli příjemně překvapeni, protože asi  propojení modelů památek – ať již historických (paláce, hrady, zámky, radnice, věže, kostely,..) nebo přírodních (Sněžka, přehrady, jezírka, vodopády) s vkusně upravenou zahradou čekal jen málokdo. Chojnik, který jsme si jen před pár hodinami prohlédli in natura,  zde byl jak na dlani, stejně tak zámek Czocha (který jsme navštívili v březnu), dokonce náš Frýdlant nebo Zhořelecká radnice (kam se chystáme před Vánoci). Stejně tak bylo důvtipné vystoupat na „model“ Sněžky a odtud se dalekohledem podívat na tu skutečnou, tyčící se na obzoru.

Po dobré kávě a malém odpočinku jsem se znovu přesunuli o pár kilometrů blíže k masívu Krkonoš (na polské straně se zdvihají přímo z roviny, a tak působí mnohem mohutněji), do největšího zimního střediska – do Karpacze. Horským městem jsme projeli téměř celým (jeho prohlídku si v budoucnu určitě nenecháme ujít) a po náročném stoupání serpentinami nás autobus dovezl až pod krásný horský kostelík Wang, který  pochází až z dalekého Norska.

Původně vikingský kostel stál v norské rybářské obci Wang již od roku 1175. Roku 1841 se její obyvatelé rozhodli, že si postaví větší zděný kostel. Aby získali peníze na novostavbu, rozhodli se starý kostel prodat jako dřevo na otop.

Shodou okolností se na dražbě objevil norský malíř Johan Christian Dahl, profesor Akademie výtvarných umění v Drážďanech. Přemluvil obyvatele obce k pečlivému rozebrání stavby, a k očíslování všech jednotlivých dílů. Nejprve usiloval o zachování kostela v  Norsku, to se mu však nezdařilo. Selhal i pokus umístit kostel na Pavím ostrově v  Berlíně. Pro přestěhování kostela získal podporu pruského krále Fridricha Viléma IV.; rozebraná stavba byla díky tomu převezena do Královského muzea v Berlíně. O jejím dalším osudu rozhodla korespondence mezi panovníkem a hraběnkou Friderikou von Redern z Bukovce, která potřebovala pro evangelické obyvatelstvo horských vesnic na svém panství nový svatostánek. Pozemek poskytl hrabě Christian Leopold von Schaffsgotch.

Na jaře 1842 byly bedny na vorech přepravovány proti proudu Odry do Legnice , a odtud již na vozech přes Jelení Horu do obce Brückenberg (dnes Karpacz Górny). Hraběnce byla předána příslušná dokumentace kostela i s královým osobním návrhem na novou věž kostela, která pak byla přistavěna.

2.srpna 1842 byl králem položen základní kámen, a 28.července 1844 bylo provedeno slavnostní vysvěcení za účasti královské rodiny. Bohužel funkčnost kostela podmínila řadu změn proti původnímu stavu, takže se z kostelíku stala svým způsobem novostavba s autentickými výzdobnými prvky.

Kostel Wang je tzv. stavkirche – sloupovým kostelem, jehož krov nenesou obvodové zdi, ale vysoké sloupy. Ty jsou dvanáct let ponechané v opracované podobě na dešti a větru a následně naimpregnované dehtem z dřevěného uhlí. Takto upravené sloupy vydrží více jak 800 let.

Kostelů tohoto typu byly kdysi v Norsku tisíce, do současnosti se jich však dochovalo jen třicet. Pro tuto severskou zemi se jedná o památky prvořadého významu. V současnosti je kostel Wang také jednou ze zastávek poutní duchovní cesty ERN VIA SACRA.

Protože jsme ještě neměli zážitků dosti, tak na zpáteční cestě jsme se na chvíli zastavili před Sklářskou Porebou a navštívili jeden z jejích dvou vodopádů – 13,5 metrů vysoký Vodopád Szklarky.

A to již byla jen ta pověstná třešnička na krásném a výborně chutnajícím dortu „Polské Krkonoše“. Můžeme slíbit, že tuto krajinu, tak blízko nás, ale poměrně hodně neznámou, rozhodně ještě v budoucnu navštívíme. Díky všem za výdrž a skvělou atmosféru !!!

další fotografie naleznete v albu na adrese:  http://salliberec.rajce.idnes.cz/Polske_Krkonose_Chojnik%2C_Kowary%2C_Karpacz%2C_Sklarska_Poreba_9._zari_2017/

Share Button

Diskuse k článku