1. poznávací exkurze roku 2018: 16. února 2018 – Rumburk a Saské Švýcarsko

V pátek 16.února jsme navázali dalším poznávacím výletem na cyklus „Poznej svého souseda“ v pořadí již šestým pokračováním. Tentokrát jsme zavítali k našim sousedů do Ústeckého kraje do Rumburku a Saského Švýcarska. Původně jsme se obávali, zda nám, jako již tradičně, počasí neukáže spíše tu nevlídnější tvář, ale nakonec to byly plané obavy, po ranním sněhovém poprašku vysvitlo slunce a téměř celé odpoledne jsme si užívali azurového nebe.

První naší zastávkou byla Loretánská kaple v Rumburku, barokní dominanta severních Čech, spojená se jménem slavného architekta Johanna Lucase Hildebrandta (1668–1745) a sochaře Franze Bienera (1682–1742 ). Toto poutní místo je již více než tři sta let staré. Pravidelně jsou zde pořádané mše svaté a pobožnosti křížové cesty i Svatých schodů. Loretánská kaple byla postavena na základě přání knížete Antona Floriana z Liechtensteinu postavit v Rumburku kopii „Svaté chýše z Loreta“. Tento areál, který sestává z bývalého kapucínského konventu s křížovou chodbou, Svatými schody, loretánskou kaplí a klášterním kostelem sv. Vavřince, byl v posledních letech postupně zrenovován a dnes může doslova sloužit jako učebnice architektury. Své stopy zde zanechalo umění 17. i 18. století. Svorně jsme si s mnoha našimi příznivci potvrdili, že jsme v minulosti okolo této památky leckdy projížděli či chodili, ale jaký klenot se skrývá za jejími zdmi, jsme vůbec netušili.

Loretánská kaple je tichou oázou, kde čas plyne podle vlastních pravidel. Po roce 1950 byla součástí kapucínského kostela sv. Vavřince, dnes je spravována římskokatolickou farností v Rumburku.

Na počátku 18. století byli péčí o nově postavenou loretánskou kapli pověřeni kapucíni. Kníže A.F. z Liechtensteinu, který v roce 1681 panství Rumburk zakoupil, ji nechal v letech 1704–1707 postavit podle plánů vídeňského architekta J. L. Hildebrandta. Pozdější císařský dvorní architekt vyměřil stavební pozemek a v roce 1707 navrhl velkorysý, avšak bohužel nezrealizovaný projekt obvodových staveb kolem Svaté chýše. Vzniknout měl ovál se 14 kaplemi, pompézním internátem pro chlapecký sbor zpěváků a chórovou kaplí.

Loretánská kaple v Rumburku patří se svou štukovou a sochařskou výzdobou k nejcennějším svého druhu v České republice, zároveň je také nejseverněji položenou loretou v Evropě. Sochy Sybil a starozákonních proroků jsou uměleckým dílem liechtensteinského dvorního sochaře F. Bienera, který vytvořil i sochy na balustrádě před vchodem. Předmětem úcty poutníků je kromě vlastní „Svaté chýše“ též kopie Černé Matky Boží Loretánské (1694), kterou obdržel kníže A. F. z Liechtensteinu od papeže Inocence XII. jako dárek. V letech 1743–1755 byla postavena křížová chodba a v letech 1767–1770 Svaté schody (Scala Sancta). Symbolizují schodiště v domě Piláta Pontského. Od okamžiku svého založení neprošly žádnou přestavbou. Charakteristická je pro ně bohatá stropní a nástěnná malířská výzdoba. Unikátní je rozsáhlý soubor polychromovaných dřevěných soch z 18. století, které na Svatých schodech působivě zobrazují příběh Ježíšova odsouzení, utrpení a ukřižování. Není proto divu, že Loretánská kaple se stala oprávněně před několika lety novou zastávkou poutní cesty po duchovních památkách Euroregionu Nisa „VIA SACRA„. Tato znovuobrozená památka si rozhodně zaslouží, aby se k ní vydávali novodobí poutníci a stejně jako my obdivovali jej krásu.

Po návštěvě lorety jsme se přesunuli kouzelnou krajinou Českého Švýcarska do Jetřichovic a Hřenska. Uvítali nás vynořující se nad tokem Labe bizarní tvary Labských pískovců a stolových hor – další cíle našeho dnešního putování: Bad Schandau a pevnost Königstein.

Bad Schandau, plné turistů v létě, nás přivítalo poklidnou atmosférou zimního sluncem zalitého lázeňského městečka, neopomenuli jsme navštívit jak místní skvěle vybavené infocentrum, tak i evangelický kostel sv. Jana s osmibokou věží ze 17.st., s barokní kopulí věže, vnitřní podoba kostela s dřevěným kazetovým stropem, jednopatrovou emporou a barevnými okny v prostoru oltáře je výsledkem rozsáhlé přestavby z let 1876/77, velmi cenný je dvoupatrový renesanční oltář z pískovce, který nejprve stál v letech 1760–1902 v kostele Sv. Anny v Drážďanech. Neméně zajímavé bylo také svědectví, jakým pohromám v důsledku povodní (a nejen těch z minulých let) kostel čelil, to ostatně dokumentoval i vodočet umístěný přímo v kostele. Opomenout jsme nemohli další chloubu města – secesní 50 metrů vysoký litinový výtah do Ostrau – postavený v letech 1904-1905. Již přes 60 let je také saskou kulturní památkou, výhledy na Bad Schandau, Lilienstein, Falkenstein či Schrammstein, kterými se můžete kochat nejen z jeho kabiny, ale také z plošiny u jeho horní stanice, jsme si v téměř jarním počasí opravdu užili. Procházka po promenádě podél Labe a hotelů z dob německého císařství už byla jen příjemnou tečkou za naší návštěvou. V okolí Bad Schandau však je řada velmi zajímavých dalších turistických cílů, můžeme jen slíbit, že si je určitě ještě přijedeme prohlédnout.

A pak nás již čekala nedaleká pevnost Königstein, jedna z největších horských pevností v Evropě ležící uprostřed Labských pískovců na stejnojmenné stolové hoře, nad stejnojmennou obcí na levém břehu Labe.

Stolová hora pod Königsteinem patřila kdysi v dávných dobách k Českému království. Historický objekt byl veřejnosti zpřístupněn v roce 1955 jako vojenský skanzen. Celý objekt pevnosti je velmi rozsáhlý (rozkládá se na ploše 9,5 ha).

Již při přiblížení se k pevnosti přepadne příchozího pocit o úžasně velkém objektu. Skalní plošina v nadmořské výšce 247 m nabídla přes padesát rozmanitých staveb. Jakmile jsme se ocitli na pevnosti, otevřel se nám hned z několika míst překrásný výhled do údolí řeky Labe, na Saské Švýcarsko a rovněž na východní výběžky oblasti Krušné hory. Trasa kolem hradeb měří kolem dvou kilometrů a ohromující výhledy v tak krásném únorovém počasí stály za procházku. Hradby jsou vytvořeny z pískovcového kamene a dosahují výšky až 42 metrů.

Při prohlídce pevnosti Königstein jsme navštívili nejstarší dochovaná německá kasárna z let 1589-1590, hradní kapli, hladomornu, klenotnici, stálou výstavu, první posádkový kostel v Sasku z roku 1676 nebo novou expozici o nejhlubší studni v Sasku s hloubkou 152,5 m. Zajímavostí je i zde nejvyšší bod kraje – plošina dubu, kde prý není bouřky, aby sem neuhodil blesk.

Na Königstein se během válečných dob uchylovali kurfiřti a vévodové, protože tady našli bezpečí. Pevnost fungovala jako letohrádek, lovecký zámek i jako státní vězení. Vojenský význam nebyl zrovna velký, i když například Johann Eberhard von Droste zu Zützen odtud velel své armádě.

Na pevnosti Königstein na nás byli perfektně připraveni – informační materiály v češtině byly samozřejmostí.

Pravděpodobně nejstarší psanou zmínku o hradu lze nalézt na dekretu českého krále Václava I. z roku 1233, ve které je uvedeno jméno purkrabího hradu Gebharda vom Stein. Ve středověku hrad náležel k Českému království. První zmínka přímo o hradu Königstein se objevuje až na tzv. Hornolužické hraniční listině z roku 1241; určovala hranice mezi slovanskou Horní Lužicí, Míšeňskou nížinou a Děčínským územím. Königstein byl sice na všech třech krajích nezávislý, ale patřil k državám zemí Koruny české a pod jeho kontrolou byla tzv. severní obchodní cesta. Král český Karel IV. kontroloval z pevnosti Königstein i jižní území, pobýval zde v roce 1359.

Prohlídku jsme si užili, korunována byla i dobrým koláčem a kávou či čajem v dobové krčmě. Opravdu to byl ohromný zážitek, fotoaparáty se nezastavily. Do roku 2018 jsme si opravdu lepší vykročení nemohli přát!