Poznej svého souseda IV – Horní Lužice (Kottmarsdorf, Nochten, Horka)

Share Button

V pátek 6. října 2017  nás u autobusu přivítalo deštivé ráno a dozvuky vichru, který se nad naším krajem a zejména Saskem a Lužicí přehnal předchozí čtvrteční večer.  Několik našich příznivců dokonce výlet z obav z počasí vzdalo. Nicméně všichni příchozí zavrhli návrh náhradního cíle – hrad Stolpen, a tak jsme se vydali na cestu dle původního itineráře, jehož hlavním cílem byl ojedinělý valounový park v Nochtenu. Nakonec v Sasku se počasí trochu umoudřilo, byť větrno, provázely nás jen nevelké přeháňky.

První zastávkou byl malebný Kottmarsdorf, jedno z nejvýše položených míst Horní Lužice ležící uprostřed Trojzemí (Německo – Česká republika – Polsko), na úpatí 583 metry vysokého Kottmaru, kde vyvěrá jeden ze tří pramenů řeky Sprévy. Turistickým magnetem je zdejší větrný mlýn. Technická památka postavená v roce 1843 stojí na vrcholu Pfarrberg (435 m n. m.) nedaleko Žitavy a Löbau je zároveň i místem, které také nabízí jedny z nejpůvabnějších výhledů v Horní Lužici.

Mlýn byl v provozu rovných 100 let, do roku 1943. Když v tomto roce zemřel poslední mlynář, dominanta vesnice začala postupně chátrat. Až v roce 1961 místní školák se svým učitelem začali pečovat o opuštěnou stavbu. Na začátku ji zbavili nánosů prachu a odpadků; tím byl položen základní kámen pro další vzkříšení i technického zařízení. Od té doby pečuje o mlýn společně obec a Spolek přátel přírody a rodáků Kottmarsdorfu. Vnější rekonstrukce pokračovala položením nové střechy, osazením oken a závěrečným umístěním větrných lopatek, které mají rozpětí úctyhodných 17 metrů.

Mlýn opět mohl při větrném počasí pracovat. Od roku 1993 mohou návštěvníci opět na vlastní oči vidět, jak 50 tun těžký dřevěný obr poháněný poryvy větru doprovázenými skřípotem a vrzáním, se otáčí. Bez ohledu na to z jakého směru vítr vane, latě, které tvoří lopatky, zpívají opět svou veselou píseň. Bohužel řádění silného čtvrtečního větru si vybralo svou daň, jedna z lopatek mlýna se ulomila, i přesto představitelé místního spolku na nás čekali a mlýnem nás provedli od přízemí až po střechu. Bylo překvapivé, co vše se do třech pater mlýna, který z vnějšku nevypadal příliš velký, vešlo.

Viděli jsme, jak se ve mlýně před více než 150 lety mlela z obilí mouka, jak vypadal světnička mlynáře a jeho pomocníka, mlynářský otčenáš a mnoho dalších zajímavostí. Vedle mlýna je také starý mlynářský dům, kde se nachází malé muzeum s rolnickou světnicí z 18. století, kde také pořádá spolek různé výstavy. V roce 1998 byla také vybudována stará německá pekárna s kamennými pecemi, kde příležitostně spolek rodáků za rozednění, jako za časů našich babiček, peče chléb a koláče podle hornolužických receptur.

Za prohlídku mlýna patřilo spolku místních rodáků velké poděkování a moc jim držíme palce, aby brzy opět jejich krásná památka byla opravena a rozdávala radost a poučení dalším návštěvníkům.

Původně jsme po návštěvě mlýna měli naplánovanou návštěvu litinové krásky – rozhledny v nedalekém Löbau, ale vzhledem k mokru a větru (rozhledna bývá uzavřena) jsme již pokračovali přímo  k hlavnímu cíli našeho putování – do Nochtenu. Löbau určitě navštívíme v příštím        roce!

Unikátní projekt Findlingpark (valounový park) v Nochtenu je důkazem úspěšné rekultivace krajiny poškozené těžbou hnědého uhlí v povrchových dolech v Horní Lužici, ale i místem paradoxů. Tisíce balvanů, malebná údolí, jezírka, desetitisíce květin a bylinek střeží bizarní kulisy elektrárny Boxberg. Krajina Horní Lužice procházela v posledních dvou stoletích výraznými změnami. O její proměnu se zasloužila povrchová těžba hnědého hnutí, intenzivní ve druhé polovině 20. století. Byly vytěženy obrovské objemy půdy.

Inženýři bývalé NDR neoplývali originálními nápady, jak by se dalo s nevzhlednými haldami naložit. Až na přelomu tisíciletí došlo k razantnímu rozhodnutí o ukončení těžby ve většině lokalit, postupnou přeměnu krajiny v turisticky přitažlivou oblast.

Roky již dochází k zaplavování bývalých lomů, výstavbě kanálů propojujících dřívější doly v saské Horní Lužici, i v sousedním Braniborsku, budování cyklostezek a další infrastruktury podporující rozvoj rekreace a turistiky. Utváření lužické krajiny ale bylo ovlivněno mnohem dříve. Po celé Lužici se nachází obrovské množství kamenů nejrůznějších rozměrů, které se objevily při povrchové těžbě. Geologové dlouho nevěděli, odkud se úlomky různých hornin dostaly z hor do rovinaté Lužice.

Dnes už je odpověď známá, příčinou byly přírodní katastrofy v období čtvrtohor opakovaně postihující severní polovinu Evropy. V dobách ledových byla pokryta většina evropského severu několikrát ledovci, několikrát se sunuly jejich masy ze Skandinávie na jih a strhávaly s sebou vše, co se jim postavilo do cesty.

Části pohoří byly přesunuty, rozmělněny až na štěrk a písek, některé úlomky odolaly; skryté v ledu se pak dostaly i do Lužice, kde nejvíce valounů zůstalo po ústupu ledovce poslední doby ledové, zhruba před 230 000 lety. Osamocené balvany byly pak odkryty při odtěžování zeminy v povrchových dolech. V letech 2000-2003 na ploše 20 hektarů díky nápadu Hanse Ulbricha a Klause Kotzana vznikla přírodní zahrada Park balvanů Nochten (Findlingspark). Nachází se v poměrně členitém terénu, prochází malebnými údolími i vrcholky kopečků, ze kterých je nádherný výhled na plochu parku.

V celém parku jsme si prohlédli více než 7000 valounů, jejich největší koncentraci (6000 kusů) v centrální části tvořící obří skalku osazenou kromě valounů mnoha rostlinami, bylinkami, na přilehlých dunách kvetly podzimní druhy ze 160 odrůd vřesů, vše doplněno zakrslými jehličnany a mnoha informacemi (i když bohužel česká varianta chyběla).

Nejvíce větrno bylo na pahorku Malá Skandinávie, kde z drobných kamínků je vytvořena mapa Skandinávie a Pobaltí, kde jsou v původních místech původu položeny jednotlivé druhy valounů. Baltské moře představuje zelený trávník.

Findlingspark slouží k poznání a relaxaci, od kochání se pohledy na toto ojedinělé dílo nás neodradila ani krátká přeháňka a větrné počasí, jen jsme se museli smířit se stále přítomnou bizarní dominantou elektrárny Boxberg v sousedství,  která jako jedna z mála v Lužici je stále v provozu. Přesto barevná a zlatá pole vřesů nás natolik okouzlila, že se určitě Nochten ještě vydáme navštívit i v jarním období, abychom si užili i raných druhů vřesů a rostlin (azalky, floxy, minirododendróny, tulipány, lilije). Nakonec jsme byli moc rádi, že nás počasí neodradilo a krásy říjnového parku jsme si užili.

Naší poslední zastávkou byl vzácný kostel v Horce nedaleko města Niesky. Vzácný je nejen stářím a výzdobou (pocházející až z 13.století), ale především svou obrannou zdí, která ochraňovala místní před útoky vojsk a dobyvatelů procházejících v minulosti okolo. A vždy splnila svou úlohu výtečně, ochránila místní i před husity, kteří sice přilehlou vesnici vypálili, ale všichni ukrytí za zdí u kostela přežili. Také zde, v silných zdech, jsou zabudovány drobné úlomky valounů , které se nacházely v okolí – podobně jako v Nochtenu – jako pozůstatek ustupujícího čtvrtohorního ledovce..

 

další fotografie naleznete v albu na adrese:

http://salliberec.rajce.idnes.cz/Horni_Luzice_Kottmarsdorf%2C_Nochten%2C_Horka_6._rijna_2017/

 

 

 

Share Button

Diskuse k článku